Pomsta se blíží
97
POMSTA SE BLÍŽÍ Cinnova smrt v létě roku 84 př. n. l. otřásla mocí populárů, ale nepřivodila její pád. Sullovi stoupenci se radovali předčasně. Otěží vlády se pevnou rukou chopil Cinnův spolukonzul Gnaeus Papirius Carbo. V očekávání Sullova návratu sbíral pilně síly k dalšímu dějství občanské války, s níž se najisto počítalo. K rozhodujícímu střetu se chystali i odpůrci. Když se o zabití Cinny dozvěděl Marcus Licinius Crassus, skrývající se v jeskyni na hispánském pobřeží, vypravil se urychleně do Říma a jako právoplatný dědic svého otce požádal konzula Carbona a senát o navrácení zkonfiskovaného rodového majetku. Konzul ve snaze nezahnat Crassa do tábora nepřátel, ale získat jej na svou stranu, dal senátem schválit, že Crassově žádosti se vyhovuje. Marcus Licinius se tak rázem stal jedním z nejbohatších římských aristokratů. K nemalému jmění, které se mu v penězích a skvostech podařilo zachránit při útěku do Hispánie, přibyly nyní kromě milionů sestercií i četné nemovitosti v Římě i v provinciích a také rozsáhlé latifundie, soukromé obchodní loďstvo a sklady plné dováženého zboží. Nepřestal však přesto ani sebeméně nenávidět vládu, která převzala násilnický režim Maria a Cinny, kteří mu zabili otce i bratra. Jeho prahnutí po pomstě čekalo dychtivě na svou příležitost. Prodchnut otcovou zásadou, že bohatství je základ moci, začal za své peníze najímat své vlastní vojsko. Dosáhlo početního stavu dva a půl tisíce mužů. Byl si vědom, že je to příliš málo, než aby se mohl utkat s konzulskou armádou a svrhnout vládu mariovců. Usilovně hledal spojence mezi odbojně naladěnými optimáty a stoupence imperátora Sully. Se svými kohortami, posílenými houfy sympatizantů, táhl podél pobřeží až do přístavního města Brundisia, odkud s nimi na posháněných lodích odplul do Asie za Sullou, aby se jako vítaná posila připojil k jeho armádě, připravující se k návratu do Itálie. Řím zachvacovaly obavy z blížící se budoucnosti. Někteří senátoři neutrálního smýšlení v domnění, že nyní, po Cinnově smrti, se nabízí možnost usmíření protivníků, pokusili se přimět Sullu, aby přistoupil na mírové vyřešení rozporů mezi populáry a optimáty a dosažení dohody o spolupráci. Sulla však návrhy, s nimiž za ním přicestovala delegace neutrálů, příkře odmítl. Smír pro něj nepřicházel v úvahu.
Ave Caesar I_náhled tisku.indd 97
24. 6. 2014 12:54:05 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202515
98
Ave Caesar
Nadešel rok 83 př. n. l. Napětí v Římě a celé Itálii houstlo. Šestého července náhle za bouře, která se přihnala na Řím, udeřil blesk do kopule památného Jupiterova chrámu na posvátném vrchu Kapitolu. Svatyni boha vzývaného jako ochránce Říma, pod jejímž pozlaceným stropem byly uloženy cenné válečné trofeje, sochy i zbraně, posvátná kniha Sibyliných proroctví i chrámový poklad nedozírné ceny, zachvátily plameny požáru, který se nedal uhasit. Mezi horlivci, kteří přispěchali zachraňovat před ničivým ohněm, co se dá, se objevil i Gaius Marius, šestadvacetiletý syn zemřelého vojevůdce a mocného konzula. S nasazením života se vrhal do plamenů s výlučným cílem zachránit před zkázou chrámový poklad, jehož drahocennosti si usmyslel použít pro získávání vojáků do protisullovských legií. Pro Sullu zpráva o požáru Jupiterova chrámu, kde se každoročně konala první schůze Senátu na znamení ztotožnění s tímto bohem, posloužila jako propagandistický argument: bůh se rozhodl zničit svůj vlastní chrám se všemi památečnostmi včetně Sybiliných knih. Může být snad podán větší důkaz jeho nespokojenosti s poměry panujícími v Římě? Sám bůh si přeje, abychom neprodleně přispěchali zachránit jeho město. Konzul Gnaeus Papirius Carbo, který si na sklonku roku zajistil již potřetí zvolení konzulem, si k sobě jako spolukonzula na rok 82 př. n. l. zvolil a dal zvolit Gaia Maria juniora, proslulého tím, jak zaslepen nenávistí vraždil a dával vraždit a topit v Tibeře stoupence i přisluhovače Sullovy diktatury a své někdejší pronásledovatele. Prosadil jeho zvolení, přestože mu bylo teprve 28 let, takže dosud nesplňoval podmínku pro tento úřad stanoveného minimálního věku čtyřiceti let. Matka Julie jeho jmenování hořce oplakala, neboť tušila, že ho přivede do neštěstí. Mateřská předtucha ji bohužel nezklamala. Gaius Julius Caesar toho roku, nezávisle na mračném ovzduší doby, prožíval snad nejšťastnější okamžik svého života. Někdy v březnu se dovršil požehnaný stav jeho milované mladičké manželky Cornelie. Narodila se jim zdravá roztomilá holčička, počatá v láskyplném manželském spojení před devíti měsíci o svatební noci. Bylo jí dáno jméno Julie. Událost se náležitě oslavila v celém příbuzenstvu. Byla nadlouho posledním důvodem k radosti. Na podzim (podle jiné zprávy již na jaře), po půldruharočních průtazích oproti původnímu Sullovu rozhodnutí, přirážely k přístavnímu
Ave Caesar I_náhled tisku.indd 98
24. 6. 2014 12:54:05 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202515
Pomsta se blíží
99
molu v jihoitalském Brundisiu (dnešním Brindisi) galéry s čtyřmi desítkami tisíc zkušených válečníků jeho legií. Mnozí senátoři opozičního naladění spěchali za Sullou, aby si včasným příklonem k němu zajistili jeho přízeň a protekci. Diktátor se vracel po čtyřleté nepřítomnosti s prokazatelným úspěchem. Vždyť navrátil Římu Mithridatem uloupené východní provincie. Nepřivezl žel poraženého pontského krále s sebou v řetězech, aby byl v Římě ztrestán za své zločiny vůči republice. I někteří z jeho legionářů mu zazlívali, že jednal s Mithridatem s takovou blahovůlí, jako by neviděl jeho zločiny. Místo aby ho svrhl z trůnu, předal katu a jeho království podrobil římské nadvládě, uzavřel s ním mír. Sulla však věděl proč. Podařilo se mu dík projevené shovívavosti zakončit válku mnohem dříve, snadněji a také s nesrovnatelně menšími ztrátami a větším ziskem, než kdyby pokračoval v jejím vedení. Mithridates byl houževnatý, mocný a nikoli neschopný protivník. Nebylo tak snadné ho porazit. Své vojáky si usmířil vydatným podílem na kořisti a čtyřnásobným zvýšením žoldu. Předčasný mír se mu vyplatil. Mithridates se vykoupil tučnými reparacemi ve výši dvou tisíc talentů, sedmdesáti válečnými loděmi a pěti sty katapulty. Legionáři se navíc se Sullovým svolením odškodňovali sami bezuzdným pleněním a loupením v dobytých městech. Řecké obyvatelstvo obsazených území bylo přinuceno legiím zařizovat pohodlně vybavené zimní tábory a zajišťovat na svůj náklad každodenní stravování. Kromě toho Sulla vytěžil z provincie Asia dvacet tisíc talentů vynucenými pokutami, rekvizicemi a poplatky. Navíc nařídil se zpětnou platností vybírat zvýšené daně. Provincie navrácené pod křídla římského orla po svém odchodu zanechal ve stavu úplné hospodářské vyčerpanosti, kterou prohlubovala znovunastolená vydřidušská římská správa. Veškerý výnos svého válečného tažení si přivlastnil, neboť nebyl ochoten finančním přínosem sebeméně posílit panující režim mariovců. Senátu zaslal varovný dopis, který byl hlasitě předčítán na shromáždění senátorů v budově kurie: „Oznamuji senátu i lidu Říma, že se vracím, abych ve jménu vlasti pomstil zločiny a křivdy spáchané vůči mně a mým přátelům a stoupencům.“ Zavládl rozruch v metropoli i v celé Itálii. Stoupenci populárů a jejich vůdců Maria i Cinny si uvědomovali, že jim půjde o život. Strach zachvacoval i ty, kteří se vlivem cinnovského způsobu vládnutí, v němž pokračovali konzulové Norbanus a Scipio, začali od populárů odvracet.
Ave Caesar I_náhled tisku.indd 99
24. 6. 2014 12:54:05 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202515