Ohlédnutí za španělskou válkou: Eseje II. (1942–1944) (Ukázka, strana 99)

Když se podíváte do kterékoli sportovní příručky nebo ročenky, naleznete v ní mnoho stran věnovaných honu na lišku a na zajíce, ale ani slovo o lovu na „highbrows“ – tedy intelektuálské experimentující umělce. Přesto je to sport pro Británii nejtypičtější, provozují ho s chutí a v každé roční době bohatí i chudí bez rozdílu a nekomplikuje se žádnými pocity třídní či politické příslušnosti.

Je totiž třeba si povšimnout, že ve svém postoji k „highbrows“ – tedy všem spisovatelům či umělcům, kteří experimentují s formou – není levice o nic přátelštější než pravice. Nejenže je slovo „highbrow“ téměř nadávkou v deníku Daily Worker stejně jako v časopisu Punch, ale právě spisovatele, jejichž díla se jeví jako originální a nadčasová, si vybírají ke svým útokům marxističtí doktrináři. Mohl bych vyjmenovat dlouhý seznam příkladů, ale mám na mysli zejména Joyce, Yeatse, Lawrence a Eliota. Zvláště Eliot je v levicovém tisku zatracován téměř automaticky a povrchně jako Kipling – a to kritiky, kteří se ještě před několika roky rozplývali nad dnes již zapomenutými mistrovskými díly Levicového knižního klubu.

Pokud se zeptáte „dobrého straníka“ (a to se vztahuje na téměř jakoukoli levicovou stranu), co mu na Eliotovi vadí, dostanete odpověď, kterou lze nakonec shrnout takto: Eliot je reakčník (prohlásil sám sebe za royalistu, anglokatolíka atd.) a je to rovněž „buržoazní intelektuál“, který je odtržený od života obyčejných lidí – tudíž je špatný spisovatel. V tomto tvrzení je zpola vědomé matení pojmů, které poškozuje téměř veškerou literární kritiku psanou z politických pozic.

Nesnášet autorův politický názor je jedna věc. Nesnášet ho ale proto, že vás nutí myslet, je věc druhá, která se s tou první nemusí vylučovat. Jenže jakmile začnete [98] Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202200

hovořit o „dobrých“ a „špatných“ spisovatelích, mlčky se odvoláváte na literární tradici, a tím zavlékáte do hry naprosto odlišný žebříček hodnot. Totiž, co je to „dobrý“ spisovatel? Byl Shakespeare „dobrý“? Většina lidí by přisvědčila. A přesto Shakespeare směřuje, a možná dokonce už podle měřítek své doby směřoval, k reakčnosti. Je to také těžký autor, obyčejnému člověku jen stěží srozumitelný. Co se pak stane s názorem, že Eliota takříkajíc diskvalifikuje to, že je anglokatolický royalista, který s oblibou cituje latinu?

Levicová literární kritika se nemýlí, když trvá na důležitosti námětu. S ohledem na to, v jaké době žijeme, se možná ani nemýlí ve svém požadavku, aby literatura byla zaprvé a především propagandou. Mýlí se však, když činí rádoby literární soudy za politickým účelem. Jmenuji takový hrubý příklad: Který komunista by se odvážil veřejně připustit, že Trockij je lepší spisovatel než Stalin? – a on samozřejmě je! Prohlásit, že „X je nadaný spisovatel, ale je to politický nepřítel, a udělám, co bude v mých silách, abych ho umlčel,“ vypadá dost neškodně.

I když ho nakonec umlčíte ranou z automatické pistole, vlastně se nedopouštíte hříchu proti intelektu. Smrtelný hřích však je prohlásit: „X je politický nepřítel, je tudíž špatný spisovatel.“ A pokud mi někdo řekne, že se nic takového neděje, prostě mu odpovím, ať se podívá na literární stránky levicového tisku, od New Chronicle až po Labour Monthly – a uvidí.

Těžko říct, o kolik přišlo socialistické hnutí tím, že si odcizilo literární inteligenci. Jenže to se skutečně stalo, zčásti tím, že si někdo pletl literaturu s traktáty, zčásti proto, že v ní nebylo místo pro humanistickou kulturu. Spisovatel může volit labouristy stejně snadno jako kdokoli jiný, ale těžko se zapojí do socialistického hnutí [99] Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202200

jako spisovatel. Sečtělý doktrinář i praktický politik jím totiž budou opovrhovat jako „buržoazním intelektuálem“ a využijí každé možnosti, aby mu to sdělili. Zaujmou k jeho dílu stejný postoj jako makléř hrající golf. Nevzdělanost politiků je zvláštním jevem naší doby – jak napsal G. M. Trevelyan: „Členové parlamentu v sedmnáctém století citovali Bibli, v osmnáctém a devatenáctém klasiky a ve dvacátém století nic“ – a přímým důsledkem je literární impotence spisovatelů. V letech po poslední válce měli angličtí spisovatelé sklony k reakci, třebaže většina z nich se politiky přímo neúčastnila. Po nich, někdy kolem roku 1930, nastoupila generace autorů, kteří se usilovně snažili levicovému hnutí vypomoci. Celá řada jich vstoupila do komunistické strany – a byli tam přijati přesně tak, jako by se dali ke konzervativcům. To znamená, že nejdřív na ně pohlíželi povýšeně i podezíravě, a posléze, když se přišlo na to, že se nemohou a nemíní stát gramofonovými deskami, je okamžitě vyhodili. Tito autoři se pak většinou uchýlili k individualismu. Nepochybně dosud volí labouristy, ale o jejich talent hnutí přišlo. A ještě zlověstnější vývoj naznačuje to, že po nich přichází nová generace spisovatelů, kteří aniž by byli striktně apolitičtí, zůstávají mimo socialistické hnutí od samého začátku.

Nejnadanější z těch velice mladých spisovatelů, jejichž profesní kariéra začíná, jsou pacifisté, několik možná dokonce tíhne k fašismu. Sotva by se našel jeden, pro něhož mystika socialistického hnutí něco znamená. Desetiletý zápas proti fašismu jim připadá nesmyslný a nezajímavý, a také to otevřeně prohlašují. To lze vysvětlit různě, ale pohrdlivý postoj levice k „buržoazním intelektuálům“ bude patrně součástí vysvětlení.

Gilbert Murray kdesi vypráví, že jednou přednášel o Shakesparovi v socialistickém debatním spolku. Nako[100] Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202200