ŽIVOT, s. r. o. filozofové byli čím dál víc přesvědčeni, že jsou schopni změnit hmotu a realitu vlastní vůlí nebo vizí. Humanismus měl za to, že příroda už není autorita, ale výsledek různých animistických sil – z nichž lidská činnost možná patří mezi nejvýznamnější. Ovšem prvořadost jednotlivce a pozorování vydláždila cestu racionalitě a osvícenství, které následovaly po renesanci. Slavný výrok René Descarta „cogito, ergo sum“ (myslím, tedy jsem) ještě více umocnil renesanční zaměření na první osobu. Pro Descarta byl člověk transcendentální postava existující v sobě a kvůli sobě. Descartes stavěl na Petrarcově logice a dospěl k závěru, že člověk dokáže poznat svět kolem sebe čistě díky vnímání a dedukci. Jeho karteziánská soustava souřadnic popisovala prostor a pohyb čistě pomocí os x, y a z. To vedlo k mapám s liniemi zeměpisné šířky a délky, jakož i k analytické geometrii a integrálnímu a diferenciálnímu počtu. Vynález knihtisku způsobil, že četba, literatura a studium Bible přestaly být skupinovou aktivitou a staly se činností jednotlivce. Namísto naslouchání knězi, který četl z posvátného rukopisu, mohli teď lidé (alespoň ti bohatí) číst z textů tištěných ve velkém. Číst jako jednotlivec znamená také interpretovat texty jako jednotlivec. Aristokrat seděl sám ve své studovně, četl významná díla a rozvíjel vlastní náhled. Číst Bibli bez jakéhokoli prostředníka znamenalo rozvíjet vlastní pojetí Boha. Takto posílené cítění individuality, vedle dalších společenských vlivů, umožnilo protestantskou reformaci. Když teď mohl každý člověk zažívat osobní vztah s Bohem, nebylo zapotřebí instituce, která by tento vztah zprostředkovávala. Nové protestantství, které začalo revolučními devadesáti pěti tezemi Martina Luthera, tvrdilo, že víra osamoceného jednotlivce přesahuje všechno ostatní. I když se nakonec ukázalo, že protestantské církve jsou stejně agresivně netolerantní jako kterákoli předchozí náboženská instituce, položily základy pro „osobní vztah“ k Bohu, o který dnes usilují mnozí křesťané, zejména evangelikálové. Renesanční pojetí individua s jeho vlastní jedinečnou perspektivou nakonec vedlo k osvícenskému ideálu demokratické samosprávy. Občané osvícené společnosti nepotřebují panovníka nebo jinou otcovskou autoritu, která přemýšlí za ně. Svědomí člověka bylo lepším arbitrem dobra a zla, správného a špatného, než jakákoli vnější autorita. Lidské bytosti započaly svůj vzestup od rolníků přes poddané k občanům, neboť na jejich individuální názory a rozhodnutí se bral čím dál silnější zřetel. Osvícenství, individualita a vůle jsou všechno krásné pojmy, ale s nimi se dostavila nová oddanost větším, odosobněným a abstraktním institucím. Čisté univerzální pravdy spojené s ideály, které inspirovala renesance, vedly lidi k tomu,
102
ZIVOT s r o - ZIP.indd 102
14.11.2014 15:18:52 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202172