políbil rozbitými rty, poté, co zase jednou spadl ze skútru. Je takový plátěný ruksak s popruhy z kůže, který tehdy všichni v různých barvách nosívali. Ten jeho byl černý a pořád strašně těžký, protože v něm nosil mezi školními sešity lahváče. Bylo slyšet, jak o sebe cinkají, a Elisabeth se pořád ještě diví tomu, jak málo se jich tam rozbilo. Jediná lahev, která se rozbila v jejím pokoji, definitivně vypudila vůni tužky a zanechala pach piva. Stalo se to jednoho dlouhého nedělního odpoledne. Rodiče usnuli v obýváku. Dovnitř zasvítilo slunce a ukázalo všudypřítomný prach. V neděli by se ten prach dal přímo jíst. Patro v ústech zdrsnělo, že se člověku chtělo pořád jíst. Jen aby to zahnalo tu pachuť. Sestry už tehdy doma nebydlely. Velká ložnice v podkroví zůstala jen pro ni. Byla jako domácí zvíře, které nevyžaduje žádnou pozornost. Jako kočka, která žije spíš venku. Člověk ji nakrmí a ona si zase jde svou cestou. Vyhovovalo jí, že je takovým zvířetem. Když za ní Wilbert přišel na návštěvu, vůbec se nezastavoval v obývacím pokoji. Šel rovnou nahoru. Poznala jeho chůzi, vždycky bral schody po dvou. Otvírák u sebe Wilbert nenosil. Lahváče měl s sebou pokaždé, ale otvírák nikdy. Jako by nikdy neměl v plánu si pivo koupit, ale každý den by ho to znovu napadlo. Většinou lahve otvíral zapalovačem. Té neděle u sebe neměl ani zapalovač, a tak chtěl víčko odstranit o ostrou horní hranu radiátoru. Lahev se rozbila. Podlahu dívčího pokojíku pokryla pěna a střepy. Byl to jeden z mála momentů, kdy Elisabeth nepovažovala to, že se věci poškodily, za zmar. Bylo to, jako by byl její pokoj zasvěcen a splynul s Wilbertem. Celý pokoj teď voněl jako on. A když se v následujících dnech zapnulo topení, pokoj pokaždé zavoněl po Wilbertovi. Seděl na podlaze, zády k radiátoru, a pil rychleji než dřív. Tempem, které mu ještě roky vydrží. V tu chvíli chytil ten správný rytmus.
98 Zizen sazba.indd 98
12.12.2014 11:00:05 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202171