„Co ty jsi to za vola, člověče. A co se tak ksichtíš? Zase jsi chlastal?“ „Nemám za co.“ Nikolaj Ivanovič si nechtěl kazit náladu, a tak jen mlčky pokrčil rameny, poručil přinést vodku a něco na zub a nechal sluhu zatopit v kamnech. „A tohle je co?“ ukázal kapitán na pestře malovaný čajový šálek, jednoznačně majetek Kukuškina, který přinesl spolu s karafou vodky a sardinkami. „To má bejt štamprle?“ kapitán stočil oči k zemi. „Ano, pane.“ „Hlupáku. Puč si od bytný.“ Zatímco se sluha, sedící na bobku, pachtil u kamen a s rukama celýma ožehlýma podpaloval březovou kůrou vlhké, na okrajích sněhem pokryté dříví, Nikolaj Ivanovič důkladně promýšlel plány na zítřejší večer. Nadcházející svátek od něj vyžadoval něco slavnostního, a o zítřejším Štědrém dnu se kapitán rozhodl uspořádat pijatyku, která, už co do spousty pití, evidentně nebyla určena pro slabé pohlaví. Se slabým pohlavím kapitán ostatně už dávno nepočítal, neboť dámy od vojska, s kterými byl nucen mastit karty, za ženy nepokládal, a jiné potkat nemohl. Kapitán sepsal seznam vín a lahůdek a s jistým pocitem uspokojení jej předal sluhovi, který místo očekávaného nadšení odpovídal jako papoušek „ano, pane“ a „provedu“, ale čím víc „prováděl“, tím byl výraz jeho očí roztržitější a zachmuřenější; kapitán by řekl, že v nich dokonce prosvítá ironie - kdyby ovšem jistojistě nevěděl, že Kukuškin je hlupák a ironie není mocen. Nákupy byly za deset rublů, ale kapitán měl jen pětadvacetirublovou bankovku, a tak ji sluhovi dal. Nikolaj Ivanovič stále ještě neztrácel naději, že Kukuškina probere a probudí v něm aktivnější přístup k životu, tak
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202121