šance nevypadalo. Pak jsem ale předvedl parádu. Posunul jsem si míč patičkou, pokračoval k bráně a poslal střelu přímo do sítě. Pane bože, bylo to jako šok — následovala exploze, je to tady! Gól jsem oslavil na kolenou, zatímco celý stadion skandoval „Zlatan, Zlatan, SuperZlatan!“ a podobné pokřiky. Po tom gólu jsem měl pocit, jako bych na hřišti létal. Předváděl jsem jednu skvělou kličku za druhou a v deváté minutě druhého poločasu jsem dostal další povedený pas od Søren sena. Byl jsem na pravém křídle a řítil se k brankové čáře. Střela nepřipadala v úvahu, v žádném případě, všichni si říkali: Přihraje, bude centrovat. Ale já přesto vystřelil. Z toho nemožného úhlu jsem poslal míč do brány, diváci byli u vytržení. Pomalu jsem šel po hřišti s rukama doširoka rozpřaženýma — a jaký jsem nasadil výraz! Tohle je síla! Tady mě máte, vy parchanti, co jste si jen stěžovali a chtěli mě přimět, abych s fotbalem skončil. Byla to pomsta, byla to hrdost, a úplně vidím, jak všichni ti, kdo tvrdili, že 85 milionů je příliš, teď brali svá slova zpět. A nikdy nezapomenu na novináře po zápase. Atmosféra byla elektrizující. Jeden z nich se zeptal: „Když teď vyslovím jména Anders Svens son a Kim Källström, co mi k nim řeknete?“ „Řeknu vám Zlatan, Zlatan,“ a lidé se smáli. Když jsem pak vykročil do jarního večera, stál tam můj kabriolet Mercedes. Bylo to úžasné. Trvalo mi dlouho, než jsem se k autu dostal. Všude byly děti, které chtěly autogram, takže jsem strávil věčnost, než jsem se všem podepsal — muselo se dostat na všechny, to bylo součástí mé filozofie. Musel jsem na oplátku taky něco vracet. Až poté jsem nasedl do svého nového auta a mohl odjet, zatímco fanoušci ječeli a mávali památníčky. Bylo jich tam opravdu hodně. A to zdaleka nebyl konec. Byl to teprve začátek. Druhý den vyšly noviny, a co byste řekli? Psalo se v nich něco?
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202059