Gustafa Gründgense vykreslil jen s nepatrnou fabulací jako oportunistický prototyp přítomnosti. Ale že noviny knihu inzerovaly titulkem „klíčový román“ a se jménem Gründgens otiskly hned i klíč, to bylo přece jen poněkud trapné. A že Klaus Mann na nátlak svého přítele a nakladatele Fritze Landshoffa tuto trapnost nezměrně rozšířil telegramem, v němž všechno odvolal a všechny proti sobě popudil. „Můj román není klíčový román. Hrdina románu je smyšlená postava bez vztahu ke konkrétním osobám. Klaus Mann.“ Očividně svůj román zprvu zamýšlel jako pomstu, před vydáním jej dryáčnicky inzeroval a nakonec to celé bezbranně dementoval — pro zkušené spisovatele tady u stolku v kavárně Flore to byla až příliš naivní drzost. Přitom ho vlastně všichni měli rádi, toho horlivého, citlivého, pohledného syna Thomase Manna. Jenže své knihy píše poněkud chvatně, nechává se příliš rychle strhnout k nadšení. Horká hlava, bojovník, ale na patos jeho knih a především románu Mefisto, který stále ještě na pokračování otiskují pařížské exilové noviny, se prostě nadává moc dobře. A pouze Stefan Zweig vyzývá Kestena, který spílá jako utržený ze řetězu, aby to svému příteli Mannovi řekl osobně. Ten to neudělá a Zweig zřejmě také ví proč. Neboť hlavním důvodem, proč se Kesten nyní tak pošklebuje přítelově nešikovnosti, je především skutečnost, že kniha, kterou Klaus Mann napsal, je vlastně jeho kniha. Všechno, nápad, příběh, postavy, 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202058