Vlčice 1_tisk4.indd 98
Zdeněk Žemlička Prdlajs. Je to vypočítavá mrcha a chce tu kletbu rozložit co nejvíc. Jak říká jeden moudrý chlap: sdílenej průser je poloviční průser. Takže, pokud máš rozum, seber se a běž domů.“ Neodpověděl, jenom rázně zavrtěl hlavou. „Do prdele!“ zaklela vlkodlačice. „Proč?“ Hleděl na ni takovým zvláštně snivým pohledem. „To bys nepochopila.“ „Jistě! Já hloupá bych nepochopila jemné předivo mužských myšlenek! Milovala jsem už tři chlapy a miluju čtvrtého, tak o nich snad něco vím. Každý touží být hrdina. Borec. Drsňák. To vás žene a…“ „Mýlíš se, paní. Nejsem takový. Jistě, jako každý chlap mám hrůzu z toho, že bych mohl být považován za zbabělce. Na rozdíl od jiných si to přiznávám. Jenže tohle je jiné. Moje nebožka žena vyřkla na smrtelné posteli věštbu, která se právě teď začala naplňovat.“ „Jsou věštby, které nestojí za zlámaný brakteát.“ „Tahle je jiná. Má žena mi řekla, že jednou potkám jinou ženu, kterou budu milovat, a ona mě. Nemrtvou. Ano, použila přesně tohle slovo, i když jsme ani já ani ona nevěděli, co znamená. Dlouho jsem si to vysvětloval tak, že moje další žena mě přežije. Nedávno mi došlo, že to musí být kikimora. Svedla mě Dalila. Bylo to úžasné, a přece jsem necítil, že tou předpovězenou má být právě ona. Ale nyní to cítím. Je to Lilit.“ Kroana jenom zaúpěla. Ty jsi vážně blbec, Arneme. To však nahlas neřekla.
98
26. 6. 2014 13:48:08
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202048