Vlčice 1_tisk4.indd 98
Zdeněk Žemlička Prdlajs. Je to vypočítavá mrcha a chce tu kletbu rozložit co nejvíc. Jak říká jeden moudrý chlap: sdílenej průser je poloviční průser. Takže, pokud máš rozum, seber se a běž domů.“ Neodpověděl, jenom rázně zavrtěl hlavou. „Do prdele!“ zaklela vlkodlačice. „Proč?“ Hleděl na ni takovým zvláštně snivým pohledem. „To bys nepochopila.“ „Jistě! Já hloupá bych nepochopila jemné předivo mužských myšlenek! Milovala jsem už tři chlapy a miluju čtvrtého, tak o nich snad něco vím. Každý touží být hrdina. Borec. Drsňák. To vás žene a…“ „Mýlíš se, paní. Nejsem takový. Jistě, jako každý chlap mám hrůzu z toho, že bych mohl být považován za zbabělce. Na rozdíl od jiných si to přiznávám. Jenže tohle je jiné. Moje nebožka žena vyřkla na smrtelné posteli věštbu, která se právě teď začala naplňovat.“ „Jsou věštby, které nestojí za zlámaný brakteát.“ „Tahle je jiná. Má žena mi řekla, že jednou potkám jinou ženu, kterou budu milovat, a ona mě. Nemrtvou. Ano, použila přesně tohle slovo, i když jsme ani já ani ona nevěděli, co znamená. Dlouho jsem si to vysvětloval tak, že moje další žena mě přežije. Nedávno mi došlo, že to musí být kikimora. Svedla mě Dalila. Bylo to úžasné, a přece jsem necítil, že tou předpovězenou má být právě ona. Ale nyní to cítím. Je to Lilit.“ Kroana jenom zaúpěla. Ty jsi vážně blbec, Arneme. To však nahlas neřekla.
98
26. 6. 2014 13:48:08
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202048
Vlčice 1_tisk4.indd 99
7. Uzavřeme dočasné spojenectví Khan se zastavil, když spatřil podivnou mlhu převalující se nad zemí. Nebyla to obyčejná mlha, spíš jakýsi stříbřitě zářící opar. Vaper cítil, že je to živé. Jenomže ten život v něm probouzel odpor. Vycenil zuby, zasyčel jako had a sáhl po meči. Mlha se smrskla do dvou hustých opalizujících chuchvalců, jež nabyly tvaru postav a ty se změnily v rusalky. „Moc na nás neprskej, kikimoro,“ řekla opovržlivě ta s vlasy zářícími jako sníh a s očima barvy stříbra. „Kdyby to záleželo na mně, neznamenal bys pro mě víc než zaječí bobek. Ale některé mé sestry jsou jiného mínění.“ I v Khanově nitru se však všecko vařilo. Cítil, jak mu k hrdlu stoupá zloba a odpor. Nebylo to nic osobního. Ty pocity byly mnohem starší než on sám; pradávná nenávist mezi bytostmi dne a bytostmi noci, zrozená možná před mnoha staletími. „Prosím, paní,“ ozvala se druhá víla. „Nezapomínej, že do tohoto tvora se zamilovala má přítelkyně Kroana.“ „A to mě na tom štve nejvíc,“ odsekla královna hněvivě. „Snažím se to pochopit, má milá, ale myslím, že je to odporné a zvrhlé. Ovšem, co se dá dělat? Láska je láska, že? A té se poroučet nedá. To už mi víc vadí ta hnusná 99
26. 6. 2014 13:48:08
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202048
Vlčice 1_tisk4.indd 100
Zdeněk Žemlička dohoda, kterou s těmi studenými čumáky uzavřela Alana. No čekala bys to od ní?“ „Nechcete přestat žvanit?“ zavrčel vaper. „Co vlastně chcete? A netvrďte mi, že se tu potkáváme náhodou. Odvážily jste se přijít hodně blízko našeho sídliště. Odvážné. Hloupé, ale odvážné. Tak mě přestaňte častovat slaboduchými urážkami a vyklopte, proč jste tady.“ „Dobře, kikimoro,“ zamračila se stříbrovlasá. „Povím ti to jasně: vím anebo tuším, co se přihodilo. Kdyby Alana dělala, co měla dělat, tedy vás vyhubit, nic by se nestalo. Jenže… komu není rady, tomu není pomoci. Nechala vás žít. Mlč a poslouchej, pijáku krve. Víme, odkud jdeš, zato ty to ještě pořádně nevíš. To místo se u dětí světla nazývá »Zakázaný les«. Každá víla to zná, dokonce i skřítkové a hloupí hejkalové. Když se jakákoliv bytost dne octne v blízkosti toho hvozdu, přepadne ji děs při pouhém pomyšlení, že by tam mohla vkročit. I mnozí lidé cítí podvědomou obavu. Pokud se tam odváží, mění se a stávají se z nich běsové. Ale vy ne! Vy, zplozenci noci, si tam klidně chodíte jak prasata na porážku. Tak se stalo, co se stát muselo. Minulou noc jsem ve spánku slyšela hlas. A co říkal, kikimoro? »Co mělo zůstat otevřeno a tím zavřeno, to bylo zavřeno a tím otevřeno. Temnota a zlo vyjdou na povrch a jen Prokletá to může zastavit.« Co to znamená, kikimoro?“ Druhá víla otevřela ústa ve snaze něco říci, leč stříbrovlasá ji posunkem ruky umlčela. „Kdo uzavřel tu jeskyni? Byls to ty?“ „Já… ne!“ vyhrkl ulekaně Khan. „To je tvé štěstí,“ zasyčela královna. „Ale někdo z vás…“ 100
26. 6. 2014 13:48:08
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202048