prohledávali ti dva muži, tu navíc nikdo žádné knížky nebral do ruky ani nevracel, a kdyby ti dva vytáhli jednu, nejspíš by postupně vytáhli všechny, jestli mi rozumíte. Spěšně – dokud poloha slunce hrála v můj prospěch – jsem vzal do ruky sedm různých svazků, do kterých se Bronwen dívala, v naději, že mi napovědí, čím se zaobírala její mysl ve dnech předtím, než podstoupila Velkou proměnu. Malý atlas světa se poslušně otevřel na stranách 32/33 a pak znovu na 52/53. Byly na nich mapy střední Evropy a západní části Sovětského svazu – nic překvapivého, vzhledem k tomu, že jeho zesnulá majitelka se věnovala moderním slovanským studiím. Dále tu byla Feuchtwangerova Ošklivá vévodkyně a jugoslávská epopej Rebeky Westové Černé jehně, šedý sokol – oboje se dalo pochopit, ale nic objevného to nebylo. Wodehouseova Letní bouřka: ta jen dokazovala, že Bronwen měla lepší vkus, než by se dalo čekat. (Třeba byl ten chlupatý obal na noční košili jenom vtip. Mimochodem už zase ležel na posteli, a tak jsem ho znovu hodil do schodišťové šachty. V duchu jsem si poznamenal, co sdělit Turnerovi: tenhle byt potřebuje častěji utírat prach a méně prasátek na pyžama!) Ale zpět ke knihám: jeden exemplář velice vyhledávaného raného vydání Boccaccia s dřevoryty: nepřekvapilo by mě, kdyby se mi před odjezdem nečekaně vplížil do kufru. Nedávno vydaný thriller od Lena Deightona – nastojte – v pevné vazbě: v tom jsem tušil čtení do postele. Byl odcizený z veřejné knihovny, ale to nic neznamenalo: spousta jinak bezúhonných občanů se domnívá, že kradené knížky se nepočítají. A konečně Stručný lexikon řečtiny z viktoriánských časů a v oné otřesné vazbě, jaké antikváři říkají „církevní teletina“. Nějaký dávno mrtvý rozmařilý student požádal knihvazače, aby stránky proložil prázdnými listy, a ty byly popsané kostrbatými poznámkami. Mně k ničemu nebyly: já znám z řecké alfabety jen 116
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201999