Podíval jsem se na Šárku, ona na mě a ani jeden jsme nevydali ani hlásku. Další zaklepání pan na dveře, tentokrát o něco silnější a hlasitější. otec Deset vteřin jsem uvažoval, jestli mám šanci se dál tvářit, že tu nikdo není, deset vteřin, než se ozvalo další zabušení. Pane Hromek, máte návštěvu, při jela za váma návštěva — ozval se za dveřmi můj soused Moravec. Šárka se potichu pochechtává s polštářem před obličejem. Otevírám potichu pusu, aby mohla odezírat: Co mám dělat? Dietní sestra krčí rameny, jako že neví. Pane Moravec, řekněte, že tu nejsem, návštěvy nepřijímám, zahulákám ke dveřím a Šárka zatím po špičkách cupitá za dveře, aby se schovala, a naznačuje, že mám jen pootevřít. No, já jsem nechtěl otevírat vůbec, nejsem zvědavej ani na Moravce, ani na návštěvu. Nemůžete prostě říct, že žádnou návštěvu nechci? říkám do škvíry ve dveřích. To nejde, já už jsem řekl, že jste určitě u sebe a že pro vás dojdu. Pan Moravec se ze všech sil snaží strčit mi hlavu do dveří. Tak dobře, hned jsem dole. Musím hlavu pana Moravce dlaní vytlačit ze dveří, abych mohl zavřít. Počkáš tady? Tohle vyřídím rychle, říkám, když vykouknu z okna a na příjezdové cestě vidím stát auto svého zetě. Dietní sestra přikývne a já běžím do vstupní haly pozdravit svou návštěvu. Tak copak jste mi při vezl? Máte pro mě aspoň nějakou čokoládu? Pan Šedý se koktavě omlouvá. Víte, když jedete na návštěvu do domova důchodců, bývá zvykem přivézt nějaké sladkosti, pokud možno domácí buch ty a možná i láhev vína. Bonboniéra nebo čokoláda se tady pova žuje za zdvořilostní minimum. K nikomu si netroufne dorazit návštěva bez čokolády a bez ohlášení. Já jsem volal, zkoušel jsem vám opakovaně volat. Aha, vážně? Je možný, že bych to neslyšel? Tak už mě nezdržujte a řekněte mi, proč jste tady. Aha, takže zeť mi přijel říct, že můj syn sundal ze zdí pár zarámovaných grafik a akvarelů, které visely v pokoji ještě po mém otci. A než
malá noční žranice
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201976