98 s infarktem myokardu bez elevací ST (tj. u všech nemocných, u nichž byla diagnóza potvrzena pozitivitou troponinů). K podskupině nemocných s recidivujícími či per zistujícími stenokardiemi, hlubokými depresemi ST, hemodynamickou nestabilitou a maligními arytmiemi je vhodné přistupovat stejně jako k nemocným s elevacemi ST a odesílat je na koronarografii urgentně v den přijetí. Při nálezu uzávěru koronární tepny se provádí přímá (primární) PCI. Při ní se trombem uzavřená infarktová věnčitá tepna katetrem rekanalizuje a aterosklerotickým plátem stenózovaný úsek tepny se dilatuje balonkovým katetrem, s eventuální implan tací stentu. Primární PCI je nejefektivnější léčbou akutního infarktu myokardu. Její úspěšnost v rekanalizaci infarktové tepny je více než 90 % (úspěšnost trombolýzy je jen 50–60 %) a snížila nemocniční mortalitu STEMI na 4–6 %. Počet pracovišť, která mají katetrizační laboratoř a jsou schopna provádět primární PCI u infarktu myokar du 24 hodin denně, i jejich geografické rozložení je v ČR dostatečné. Takřka všichni nemocní s akutním infarktem myokardu mohou být v ČR transportováni na takovéto pracoviště do 60 minut od kontaktu s RZP. Primární PCI také výrazně zkrátila dobu hospitalizace. Nemocný začíná s rehabilitací již druhý den po výkonu a při nekompli kovaném průběhu je propuštěn do domácího ošetřování do jednoho týdne. Riziko úmrtí nemocných se srdečním infarktem v souvislosti s PCI je < 0,5 %; riziko úmrtí v souvislosti s koronárním bypassem je 2–4 %. Riziko vzniku Q infarktu myokardu jako komplikace po zákroku je pro PCI 1 % a pro bypass 3 %.
Komplikace Srdeční selhání. 30 % nemocných se srdečním infarktem má známky srdečního selhá ní. To se objeví tehdy, dojde-li k nekróze 40 % svaloviny levé srdeční komory. Srdeční selhání je nepříznivým prognostickým faktorem. Léčba spočívá v podávání diuretik (furosemid 40–80 mg i.v.), oxygenoterapie O2 maskou, neinvazivní ventilace CPAP (kontinuální pozitivní tlak v dýchacích cestách) nebo intubace s klasickou umělou ventilací při kardiogenním šoku. Při hypotenzi podáme katecholaminy (dopamin nebo dobutamin nebo jejich kombinace v dávce 5–10 µg/kg/min, při neúspěchu noradrenalin 0,1–0,5 µg/kg/min) a nemocného indikujeme ke katetrizační léčbě. Srdeční selhání při hypertenzi je indikací k podání nitrátů intravenózně (nitroglycerin 1–3 mg/h, isosor bitdinitrát 2–10 mg/h i.v.). V kardiocentrech je zaváděna intraaortální balonková kon trapulsace či jiné mechanické oběhové podpory. Jedině rekanalizace vede ke zlepšení funkce levé srdeční komory. Mortalita léčeného kardiogenního šoku je 40–50 %. Ruptura volné stěny levé komory. Incidence ruptury je do 1 % nemocných se srdeč ním infarktem, při invazivní léčbě je ještě vzácnější. Ruptura volné stěny levé komory vzniká nejčastěji 2.–3. den po vzniku srdečního infarktu a projevuje se jako náhle vzniklá recidiva bolestí na hrudi, která je krátce poté následována srdeční zástavou. Resuscitace je neúspěšná, protože masáž srdce vede pouze k toku krve rupturou do perikardu a při srdeční masáži nepalpujeme pulsaci na periferii. Ruptura levé komory je zodpovědná za polovinu úmrtí nemocných se srdečním infarktem na koronární jednotce. Mortalita ruptury je prakticky 100 %. Jsou publikována ojedinělá sdělení, kdy došlo pouze k ma
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201970