8
Ošetřovatelství v psychiatrii
8.2.2 Antipsychotika Antipsychotika (dříve neuroleptika) jsou léky, jejichž hlavní úlohou je léčba psychóz, tedy závažného duševního stavu, kdy člověk ztrácí kontakt s realitou, nejčastěji vlivem tzv. pozitivních schizofrenních příznaků (halucinace, bludy). Spektrum využití antipsychotik je však mnohem širší, např. k potlačení neklidu, agitovanosti, agresivity nejen u schizofrenních, schizoafektivních či afektivních psychóz, ale i u organických psychických poruch, včetně demencí, mentální retardace, poruch osobnosti a podobně (Raboch, Zvolský, 2001). Nejčastěji se antipsychotika dělí z pohledu klinického do dvou skupin: ■■ Klasická (typická), konvenční antipsychotika, původně nazývaná neuroleptika, označovaná dnes jako antipsychotika první generace. ■■ Antipsychotika druhé generace, někdy nazývaná také jako atypická antipsychotika (Bouček, Pidrman, 2005). Všechna antipsychotika, typická i atypická, dobře ovlivňují pozitivní schizofrenní příznaky. U atypických antipsychotik je stále častěji pozorován příznivý vliv i na negativní schizofrenní příznaky (emoční oploštění, autizmus, apatie, izolovanost od okolního světa atd.). V rozvoji a současně i v léčbě schizofrenie hrají nejdůležitější roli neurotransmitery, nazývané dopamin a serotonin, a k nim příslušné receptory. Ovlivněním dopaminového systému, resp. blokováním dopaminových receptorů, lze příznivě tlumit pozitivní příznaky. Klasická antipsychotika takto ovlivňují dopaminový systém i v oblastech mozku, které regulují mimovolní pohyblivost a svalové napětí, což bývá příčinou některých nežádoucích účinků. Atypická antipsychotika se více soustředí na rovnováhu mezi dopaminovým a serotoninovým systémem tím, že ovlivňují oba tyto systémy. Příznivě tak usměrňují vedle pozitivních příznaků také ty negativní. Výhodou je, že způsobují méně nežádoucích vedlejších příznaků než klasická antipsychotika (Doubek, Praško, Hons, Herman, 2010). Klasická (typická) antipsychotika Jsou řazena mezi starší generaci antipsychotik. Jejich působení je cíleno na blokádu postsynaptických dopaminových receptorů. Klasická antipsychotika tak snižují dopaminergní neurotransmisi (tzn. přenos na synapsi) v různých mozkových oblastech, což vedle žádoucího antipsychotického účinku s sebou přináší i nežádoucí odezvu (zhoršení negativní symptomatiky, extrapyramidové reakce, hyperprolaktinemie). Klasická antipsychotika dělíme na sedativní a incizivní: ■■ Sedativní (bazální) antipsychotika se vyznačují výrazným trankvilizačním (tzn. zklidňujícím) účinkem, hypnosedativním působením s rigiditou a hypokinezí a mírnějšími extrapyramidovými příznaky (tab. 8.4). Mezi zástupce řadíme např. chlorpromazin (Plegomazin), levomepromazin (Tisercin), chlorprothixen (Chlorprothixen), zuklopenthixol (Cisordinol). ■■ Incizivní antipsychotika mají velmi dobrý účinek na pozitivní schizofrenní (též psychotickou) symptomatiku, neklid a agresivitu. Působí méně sedativně, avšak více vedou k extrapyramidovým nežádoucím reakcím a hyperprolaktinemii. Jmenovitě lze uvést např. perfenazin (Perfenazin), prochlorperazin (Prochlorperazin), haloperidol (Haloperidol), melperon (Buronil). 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201958