Marie Terezie (Ukázka, strana 99)

Oba dva.

Mefisto stál k Báře zády, zato královně viděla přímo do tváře. V jedné ruce držela svícen a v záři voskovic si ji Bára nemohla s nikým splést.

Tajné dostaveníčko si tu skutečně dávala Marie Terezie. Druhou ruku právě nabízela Mefistovi k políbení.

Co si říkali, tomu Bára nerozuměla, ale asi se jenom loučili, protože královna se otočila, Mefisto přiskočil, otevřel jí dveře do malé galerie, ještě jednou se uklonil a královna zmizela ve tmě. Bára slyšela zaklapnout dveře a v místnosti se rozhostila neproniknutelná tma. Zvuky kroků prozrazovaly, že se Mefisto ode dveří vrací, a v Báře se na okamžik zastavilo srdce.

Jestliže nevyšel stejnými dveřmi jako Marie Terezie, má jen jednu cestu, jak se dostat pryč – těmi dveřmi, kterými ho šmíruje Bára!

Na nic nečekala a fotonovou rychlostí zajela pod stolek s květinami.

Duchapřítomně si zakryla zářivě bílou noční košili tmavým šátkem a celá zpocená hrůzou, co by se stalo, kdyby si jí Mefisto všiml, přestože předstírá, že je trnož, čekala.

Nic. Dveře zůstávaly zavřené.

Třeba tam ještě zahlazuje stopy po tom, že měli techtle mechtle, přemítala. To může chvilku trvat.

Někde odbila půlnoc.

No tak to je paráda, hodina duchů už začala, chtělo se Báře plakat.

Strašidla sice nejsou, ale zbytečně je dráždit je taky nerozum. A v té kulaté místnosti se přece posledně ozývaly takové divné zvuky...

Minuty ubíhaly a stále se nic nedělo.

Pane bože, co tam dělá? zoufala si Bára. Pozice, ve které se krčila pod stolkem, nebyla nijak zvlášť pohodlná, začínaly jí dřevěnět nohy, roztřásal ji chlad i strach a hodiny odbily čtvrt na jednu. Čtvrt hodiny? Co by tam prováděl čtvrt hodiny? dumala Bára. Nejspíš odešel těmi druhými dveřmi. Určitě to tak bude. Dal královně náskok, aby je někdo spolu náhodou nepotkal, a pak šel tamtudy. A já tu jako idiot trčím pod stolem.

Vysoukala se ven, rozhýbala si nohy i ruce a přikradla se ke dveřím.

Hodnou chvíli poslouchala s uchem přitisknutým ke klíčové dírce, ale 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201957

nezaslechla ani to nejtišší zašramocení. Dodala si tedy odvahy a s tlukoucím srdcem vzala za kliku.

Dveře za sebou jen přivřela pro případ, že by musela rychle zdrhat, a potmě se kradla na druhou stranu. Věděla, že tu krom několika stolků a lenošek u zdí žádný nábytek, o který by se mohla přerazit, nestojí, to byla velká výhoda. Uši špicovala jako netopýr, ale nic. Když se ocitla v malé galerii, neuvěřitelně si oddechla.

A ještě víc si oddechla, když za ní zapadly dveře Filipovy komnaty. „Nesete mi dopis?“ ptal se rozespalý Filip s nadějí. „Dopis ne,“ řekla Bára a rychle dodala, aby Filip nebyl zklamaný: „Ale přišly jsme s Mariannou na to, jak byste se mohli vidět.“ Filip jí nabídl křeslo a tentokrát ji do peřiny zabalil rovnou. „Povídejte,“ vybídl ji dychtivě a Bára mu vylíčila celý plán s maškarním bálem. Když skončila, políbil jí Filip ruku. „Mersibukú, mašérami,“ řekl téměř dojatě. „Vy jste dar z nebes. Vím, že je vaše minulost zastřena tajemstvím, ale přísahám, ať jste kdokoliv, odkudkoliv, jakéhokoliv rodu a původu, vždy budete mašérami a budu vám kdykoliv k službám, abych splatil ten ohromný dluh, který mi už teď u vás roste.“ Bára potlačila chuť vyklopit mu tedy na rovinu, kdo a odkud je, protože zas tak dlouho a dobře se neznali a nevěděla, jestli do toho odkudkoliv spadá i z budoucnosti. „S penězi ať si madam Marianna nedělá starosti, to zařídím já,“ rozhodl kavalírsky Filip. „Zítra ve Vídni seženu krejčího.“ „Tak jo,“ kývla Bára, ráda, že se k tomu Filip takhle postavil. „Ovšem krom šatů madam Marianny bude potřebovat i váš korzet,“ upozornil Filip. „Jak jste říkala, máte trochu jinou postavu, on bude muset šaty ušít na míru vám, a tu míru vezme podle korzetu.“ „No ale to všechno nepoberu!“ namítla Bára.

Filip se zamyslel. „Možná mu bude stačit, když pošlete míry. Vezměte nějakou stužku nebo provázek a ustřihněte z ní tolik, kolik máte kolem pasu a...,“ Filip se zarazil, protože říct přes prsa asi bylo naprosto nevhodné, „a tak.“ „Dobře,“ kývla Bára.

99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201957

„Nemůžete mi také šaty nosit sem nahoru, já bych s nimi musel zase dolů do stájí. Čím méně s nimi budeme běhat po chodbách, tím to bude méně nebezpečné.“ „A kde se tedy sejdeme?“ „Vymyslím to a zítra vám dám vědět.“ „Jak?“ „Lékař už mi dovolil vstát a doporučil mi krátké procházky na čerstvém vzduchu. Můžeme se náhodou potkat v parku.“ Ježkovyvoči, tady se snad všichni náhodou potkávají v parku, pomyslela si Bára. Ono to asi jinak nejde. „Tak jo,“ řekla pak. „Ale já můžu až po růženci, asi v půl šesté, protože celý den jsem v jednom kole,“ postěžovala si a začala vypočítávat: „Francouzština, němčina, cembalo, tanec, katechismus, dějepis a místo italštiny mi hraběnka Belruptová dává lekce slušného chování.“ „Ano, na tomto dvoře se velmi dbá na vzdělání,“ kývl uznale hlavou Filip, čímž Báru naštval, protože očekávala trochu porozumění a soucitu, a on takhle. „Budu po večeři v zahradách. Jakmile se tam objevíte, najdu si vás.“ „Jak?“ „To nechte na mně,“ usmíval se lišácky Filip. „A ještě to,“ začala opatrně Bára z trochu jiného soudku. „Ještě co?“ „No... Já jsem je zase viděla,“ zašeptala. „Koho?“ „Královnu a toho chlapa.“ Filip zvážněl. „Jste si tím jistá?“ „Jo,“ skoro odsekla Bára, protože tyhle zpochybňující otázky nenáviděla a protože tentokrát si tím byla jistá na sto procent. A převyprávěla Filipovi svůj zážitek. „Nikomu to neříkejte,“ poradil jí Filip. „Kompromitovala byste královnu a obrátilo by se to proti vám. Nikomu ani slovo. Ode mne se to také nikdo nedozví. Musíme chránit čest Jejího Veličenstva.“ „I když se schází s chlapama?“ Filip kývl.

100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201957