zkušenost se projevuje změnami vypouštění chemických látek – přenašečů – do synaptické štěrbiny na základě zkušenosti organismu (Spitzer, 1999, s. 5). Důležité v této definici je slovní spojení zkušenost organismu, které vyjadřuje, že se nejedná jen o čistě mentální, duševní nebo chceme-li duchovní procesy, ale vždy o procesy ve spojení s konkrétním tělem. Takovéto pojetí umožňuje popsat paměť organismu jako projev činnosti měnitelné přenosové funkce mozku coby filtru. Filtr může obecně fungovat jako jednosměrný – od vstupu k výstupu, anebo jako iterativní, tzn. dynamická zpětnovazební soustava. Pojetí neuronálního systému jako filtru dovoluje zahrnout do univerzálního modelu všechny živočichy od nejjednodušších plžů (viz Aplysia Californica) až po člověka a představit si jejich vzájemnou evoluční souvislost.
Klíčové funkční systémy Hypotéza somatických markerů Italský badatel Antonio Damasio a Američan Antoine Bechara navrhli hypotézu, která zpětnovazebním okruhem mozek – tělo – mozek vysvětluje základy rozhodování (decision making) na základě zkušenosti. Snažili se doložit, že emoční ohodnocení informací (evaluace), tělesné stavy a tendence přiblížení či vyhýbání tvoří nedělitelnou soustavu, která hraje ústřední roli v našem rozhodování (Kahneman, 2012, s. 151). Hypotézu nazvali hypotézou somatických markerů. To, že lidské rozhodování je zatíženo, a to enormně, emocemi a tělesnými stavy, doložilo výzkumy mnoho badatelů, mezi jinými Slovic, Kunreuther (s. 149-152). Zákonitosti těchto mentálních činností zná každý schopný obchodník a pracovník marketingu. Hypotéza vede k závěru, že čistě kognitivní (myšlenkové, logické) uvažování není možné, protože je nelze izolovat od ostatních procesů. Mění se pouze váha jednotlivých složek. Někdy má vyšší vliv emoce, generovaná amygdalou, jindy myšlenka (představa) generovaná prefrontální kůrou a pracovní pamětí. Spojovacím článkem obou je hipokampus, který provádí kódování kontextu. Mozek je orgán těla a žádná jeho část není schopna pracovat jako autonomní computer (výpočetní systém). Hypotéza naznačuje, a další neurologické nálezy dokládají, že organismus skutečně generuje odpověď na podněty iterativním procesem. Kritériem ukončení (resp. neukončení) iterace je ve všech případech dosažení homeodynamické rovnováhy (klidu, uspokojení, ve Freudovském pojetí slasti). Dosažení klidového stavu funguje jako univerzální atraktor. Somatické markery jsou signály, které vznikají v těle v průběhu bioregulačních dějů včetně těch, které jsou vyjádřeny jako emoce a které vnímáme jako pocity. Jsou biochemicky a fyziologicky měřitelné. Označení markery se zavedlo proto, že jsou vnějšími znaky, značkami či signálkami (markery) vnitřních dějů organismu. Nejznámějšími vnějšími markery jsou srdeční tep, krevní tlak, dechová frekvence, změna kožní vodivosti a podobně. Nejčastěji zmiňovanými vnitřními markery jsou hladiny adrenalinu a kortizolu. Emoční stav organismu je podle této hypotézy dán individuální zkušeností se situací, kterou právě prožívá a která nese podobné znaky, jako ta v minulosti. Stav těla je biologickým modelem situace. Biologický model chápeme jako protipól mentálního modelu. Do somatického stavu jsou zahrnuty pozice končetin, stav viscerální (vnitřních orgánů, břicha) a veškeré ostatní stavy vnitřního prostředí. Stav těla se prostřednictvím somatosenzorické aferentace projikuje do mozku, kde je v primární somatosenzorické kůře (oblast 1, 2, 3) a přední inzule informačně zpracován. V mozku vzn ká mentální model stavu těla, a to ve střední oblasti přední kůry a v přední části gyru cinguli. Tyto oblasti zahrnují v Brodmanově klasifikaci BA 10, 11, 12, 13, 25 a 32.
95
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201889