tomu vždycky tak v uplynulé inscenační praxi našeho divadla bylo. Sklíčilo by mě na samém počátku práce, kdybych vás zastihl při tom, jak nastupujete „na plac“ s textem a s pohotovou tužtičkou, s šálivou nadějí, že „všecko se dovíte“ od tohoto stolku, až po nezbytné půlkroky stranou a významné pohledy a pootočení, že režie bude „nalejvárna“, aranžmá „důmyslná geo metrie“, provozovaná na ještě důmyslnější šachovnici, že „připomínky“ budou zaručený a spolehlivý dispečink vaší energie, vždy neochvějně fungující. Chci, abychom si v první etapě práce povídali o charakteru postav, abychom společně objevovali „vnitřní téma“ té které situace, v níž se naše postava octla: co se v ní děje, jak na tom je, jak jí asi je – ale chci se bránit tomu (a volejte mě k odpovědnosti, kdybych tuto vaši svobodu přestupoval), abych vám ruku v ruce s tímto sledováním „vnitřního tématu“ nevnucoval své „jak“: jak to učinit viditelným, jak to dát najevo, jak to zpracovat, jak to zahrát. Tak se – od trenérské lavice – nedá režírovat ani fotbal! Především tady, v tomhle bodě, bych se bál, že znásilňuji vaši osobnost – kdybych vám spolu s „problémem“ vnucoval jeho řešení. Budu vám jistě taková řešení nabízet, ale prosím vás, naléhavě vás o to žádám, abyste takové návrhy nepřijímali trpně, pasivně – a dopouštěli se tak největšího hříchu – už nejen na herectví, ale i lidství, hříchu alibismu. Jste to přece vy, kdo – o premiéře i o reprízách – nakonec nesete svou kůži na trh (já budu sedět někde vzadu potmě a už se jenom bezmocně dívat). Ptejte se, znepokojujte sebe i mne, nepropusťte „jediný krok“, jediné gesto, jediné „hnutí duše“, které vás nepřesvědčilo, kterému nerozumíte, které nedokážete „vzít za své“. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201856