Strnadi nad strništěm (Ukázka, strana 99)

Gang třídních ramenáčů měl jiné starosti. „Je tady viných sklepů a sklípků mrtě.“ Možná je nenašli, možná našli, nikdy nepřišli ovínění, asi neměli na tekuté jihomoravské slunce tintili.

Pak přišel Ben s nápadem zasportovat si. „Chtěl jsem dojednat s místními mač v basketu,“ vyprávěl. „Ptali se mne, co to je. Jsou tady zkrátka sto let za opicemi.“ O basketu neměli místní mezi lány polí ani ponětí, takže nám nedali příležitost zahvězdit. „Ani žádné pořádné baby tady nemají,“ vrčel Ben. Jednoho horkého odpoledne jsem se vracel z potulky, zkracoval jsem si cestu k ubikaci podél dlouhého baráku. Okno dokořán. Uvnitř ženská jak almara. Právě se převlékala. Stála zády k oknu úplně nahá. To tedy byla pořádná baba! Vůbec nevytušila ten zrádný zlomek vteřiny. Ani jsem nezpomalil. Gang třídních ramenáčů by se možná zachoval jinak, ale kdo ví…

Ta vzpomínka mne zhoupla o mnoho let dál, až do dnů, kdy jsem jako vojín základní vojenské služby narukoval ve Strašicích u Rokycan k tankové divizi. Tam si na nás své velitelské schopnosti procvičovali mladí důstojníci, absolventi vojenské akademie.

Procházeli jsme přijímačem. Buď jsme mlátili ocvočkovanými podrážkami půllitrů do betonu na buzerplacu, nebo s námi tloukli na cvičáku do sleželé staré trávy, močálovitého terénu nebo rozmoklého oraniště. „Co dělá voják, když přijde povel: voda stoupá?“ křikl poručík Hrazdíra.

Nikdo nevěděl. „Když voda stoupá, musí voják vyšplhat na nejbližší strom!“ Nějaký čas to pak byl na cvičáku nejoblíbenější povel. A šplhat na strom se samopalem v ruce, zásobníky na řemenu, brašnou 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201674

s plynovou maskou zavěšenou na krku, s přilbou na hlavě a s plnou polní na zádech nebylo nijak snadné. Třeba jsme odpočívali a svačili, když přišel povel: „Voda stoupá!“ To byl pak sakra fofr.

Hrátky se stoupající vodou přestaly až v momentě, kdy vojín Kopeček vyšplhal docela vysoko a uvelebil se na větvi, ale ta byla suchá a pod jeho tíhou křuchla, sletěl ze dvou metrů na tvrdou zem a natloukl si. Pak už byl se stoupající vodou pokoj.

Jednoho dne našel vojín Frňka, bažant třetí roty tankové divize, jakýsi papírek. „A hele!“ Dopis. A ne lecjaký.

Milý Pepo. Sem vtom. Nikomu sem o tem eště neřekla, enem tobě. Tož ti o tem píšu. A to ti pravím, že esli si mne nevezmeš, tož si pustím plyn. Nebo si omotám provaz kolem krku. Šak víš, co sme si dycky říkali, to o tej lásce a tak. Věřila sem ti. Tož nevím co včil. Enem to, že esli nedodržíš slovo, tož bude se mnou ámen.

To ti přísahám. Čekám tě pozítří večer ve stejnou hodinu na stejném místě. Esli tam nebudeš, budu vědět co a jak. Potem už možeš počítat s tím, že nebudu mezi živýma. Pořád tě miluju, jak sem tě dycky milovala. Tož mně to nemožeš udělat, takovou věc, na mů dušu, že bys mne opustil, když jsem jako vtom. Včíl je to všecko. Tvá milující Maňa. Žádné datum, adresa, ani vyznačené místo schůzky, jméno adresáta, příjmení odesilatelky. Jenom to čiré zoufalství.

Až náhoda napověděla víc.

Horký podvečer. Otevřené okno ubikace, aby se dalo trochu spát. Pod oknem na kasárenském dvoře kouřili dva novopečení 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201674

poručíci a při tom se navzájem svěřovali se svými radostmi a strastmi. Podle hlasu poručík Hrazdíra a poručík Vařecha.

Plánovali, že se jednou probojují až na generální štáb armády.

Zatím je držely při zemi mnohem přízemnější záležitosti. „Zase mi ta kráva poslala dopis… Kam jsme ho sakra dal, nemůžu ho teď v té tmě honem najít…“ Dopis jsme měli v držení my, bažanti, a vůbec jsme ho nemínili vydat ze svých pazourů. Zvláště ne teď. „Co psala?“ „Jako pokaždé, buď že si hodí mašli, nebo vstrčí hlavu do trouby a pustí plyn, když se na ni vykašlu.“ „Blbá ženská.“ „Všecky ženské jsou blbé. Jsou s nimi jenom samé trable.“ „Co s tím budeš dělat?“ „Vím já? Prý esli nepřijdu tak skoncuje se životem.“ „Kráva blbá.“ „Ta je fakt štont zničit mi kariéru a celý život.“ „Co dál?“ „Co myslíš?“ „Pustil bych to z hlavy.“ „Nechat to plavat?“ „Asi tak nějak. Žes jí to udělal právě ty se dá vždycky popřít.

A hodit si mašli, nebo strčit hlavu do trouby a pustit plyn, na to musí být odvaha a tu blbá ženská nemá.“ „A co když jo?“ „Její volba.“ Ticho. „Každá vojenská akce má plánované ztráty, ať už jsi ve válce, nebo v míru na cvičení. Ber to jako účast na cvičení.“ „Kráva blbá ženská…“ 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201674