„Kdepak je tvůj pes? Jak dlouho už ho máš?“ „Mám ho už sedm let, a teď je doma a poslušně na mě čeká,“ odpověděla a začala o něm vypravovat. Ostatně psa měla v Apricale vždycky, všichni byli skoro jako děti. Zajel na parkoviště u hřbitova, a ona ztichla. Počkala, až vypne motor, pak vystoupila. S pohledem upřeným na první domy se usmála a řekla, že Apricale se stalo jejím novým domovem. Ví, že mnozí lidé, kteří se sem přistěhují, se slovu domov vyhýbají, ale přesto je Apricale pro každého z nich novým domovem. Přede dveřmi jeho bytu ještě jednou poděkovala a ujistila ho, že může kdykoliv zavolat, kdyby něco potřeboval. Uložil si její telefonní číslo a zeptal se, jestli by nechtěla k němu na kávu. „Ale bohužel jsem zapomněl koupit mléko.“ „Někdy jindy, musím domů. Ale uvidíme se ještě později.“ Šel do koupelny a osprchoval se, pak si udělal něco malého k jídlu. Sotva se však posadil ke stolu, zazvonil zvonek. „Náhodou jsem měla dvě,“ řekla Frauke a podala mu mléko. Zasmál se a poděkoval, zavřel dveře a s úsměvem zavrtěl hlavou. Pak zaslechl, jak někoho italsky pozdravila. „Taky jdeš do divadla?“ zeptala se a zněla přitom velmi měkce. „Ano,“ odpovědělo dítě, pak se slova chopila jedna paní, která měla silný přízvuk, říkala, že ta malá se šíleně těší. Všechny děti se těšily, už na ulici slyšel jejich hlasy. A když přišel nahoru k malému náměstí před kostelem, mohl je i vidět. Většina z nich seděla vedle dospělých, byly to jak děti místních, tak turistů, obsadily všechny židle. Někteří dospělí stáli, i oni přihlíželi muži, který bez jeviště, se zcela prostými loutkami předváděl příběh, který poutal a bavil. Přímo nadšené byly děti z loutek, dokonce i u těch cizích se zdálo, že rozumí, jásaly a tleskaly. Také dospělí tleskali, mladí i staří, ale jejich hlasy byly tlumené. Smích Urse a Friedricha, kteří stáli u zdi domu se svými manželkami, bylo sotva slyšet. Frauke stála samotná, tiše se usmívala, obklopena diváky. Fabian se 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201667