98
historického vývoje v oblasti vojenství.78 Instituce armády totiž provází lidstvo již po staletí bez ohledu na střídání politických režimů. Vojáci tak představují jednu z nejstarších profesních skupin obyvatelstva, jež je financována ze státních prostředků.79 V novodobých československých dějinách zaujímá vojenské povolání (stejně jako idea branné povinnosti) své specifické místo již od první světové války, v níž Češi poprvé v moderní historii získali vojsko, které podléhalo jejich vlastnímu velení.80 V československé armádě byla minimálně od dob první republiky pevně zakořeněna myšlenka státní a národní existence, tj. koncept obrany vlasti. Nastupující komunistické garnituře tedy stačilo tento patriotismus a vojenskou tradici jen převzít a zasadit do vlastního ideologického rámce reálného socialismu. Vysokou míru politizace armády v době tzv. normalizace lze tedy v zásadě považovat pouze za odraz celospolečenského vývoje, k němuž v Československu došlo po únoru 1948.81 „Očištěná“ lidová armáda se měla stát jedním z garantů nových společenských pořádků i školou „socialistického občanství“ (v dobrém i zlém) pro valnou část mužské populace. Zvláštností většiny vojenských předpisů byla skutečnost, že nevymezovaly pouze všeobecná práva a povinnosti vojáků, ale byly v nich, s ohledem na ideologický a disciplinační charakter armády, nastíněny také morální vlastnosti, jimiž měl každý československý voják v ideálním případě oplývat: 78 Profesionální armády byly na přelomu 18. a 19. století zavrženy z technicko-organizačních a morálních důvodů. Nový způsob válčení vyžadoval stále větší armády, pro které nebyl dostatek profesionálních vojáků. Délka a rozměr válečných konfliktů v 19. a 20. století si pak vynutila rozvíjení také ideových a morálně-volních vlastností vojáků. (Marie Koldínská – Ivan Šedivý: Válka a armáda v českých dějinách. Sociohistorické črty, s. 134.) 79 Vzpomeňme například na středověké učení Adalberona z Laonu (kolem 1030) o trojím lidu, rozdělující křesťanskou společnost do tří stavů: na válečníky (bellatores), klérus (oratores) a pracující lid (laboratores). (Jacques Le Goff: Středověký člověk a jeho svět. Praha, Vyšehrad 1999, s. 17.) 80 Marie Koldínská – Ivan Šedivý: Válka a armáda v českých dějinách. Sociohistorické črty, s. 103. 81 Myšlenka, že armáda je odrazem společnosti, není nikterak nová. Na tuto skutečnost upozorňoval například legendární předválečný zpravodajský důstojník František Fárek, když tvrdil, že „v rozhodném okamžiku bude armáda takovou, jakým je celý národ se svými vadami a přednostmi“, což se také potvrdilo během srpna 1968. (Milan Macák: Tváří v tvář okupaci. Příběh čs. vojenské rozvědky v srpnu 1968. Praha, Ministerstvo obrany ČR – AVIS 2008, s. 57.)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201614