Konec poplašných zpráv o Modré planetě (Ukázka, strana 99)

KONEC POPLAŠNÝCH ZPRÁV O MODRÉ PLANETĚ

světě bylo průmyslové znečištění téměř eliminováno. Druhé hnutí organizovali aktivisté bez významnějšího vědeckého zázemí. Ti se vyžívali pouze v protestech proti průmyslu, nevytvořili jediné praktické řešení nějakého problému, ale opájeli se symbolickými vítězstvími.

NEVINNÝ STOPOVÝ PLYN Oxid uhličitý je jedním ze skleníkových plynů, z nichž hlavním je vodní pára. Obě tyto látky pomáhají uchovat planetu obyvatelnou, jinak by veškerá voda zmrzla nebo se vypařila. Zásadně důležitých je prvních 100 miliontin oxidu uhličitého v atmosféře, protože ty udržují na planetě teplo. Účinek dalšího množství tohoto plynu v atmosféře se snižuje. Na emise oxidu uhličitého z lidské činnosti musíme pohlížet v kontextu.

Ze 33 molekul emisí oxidu uhličitého do atmosféry pochází z lidské činnosti jen jedna a zbytek je výsledkem přírodních procesů. Tato jediná molekula oxidu vytvořená lidmi připadá na 88 000 všech ostatních molekul v ovzduší. Jestliže průmyslové emise oxidu uhličitého působí změnu klimatu, pak je nutné prokázat, že to dělá právě ona jediná molekula z 88 000 ostatních a že 32 molekul téhož plynu z přírodních procesů k tomu nijak nepřispívá.

Pro tuto situaci můžeme nalézt řadu analogií. Jedna z nejlepších to přirovnává k vodorovnému pásu ovzduší o délce jednoho kilometru. Z těchto 1 000 metrů bude tvořit 770 metrů dusíku, 210 metrů zabere kyslík, vodní pára bude měřit 10 metrů, argon 1 metr a všechny ostatní plyny rovněž 1 metr, z toho oxid uhličitý 0,38 metru.

Emise oxidu uhličitého z lidské činnosti budou měřit 1 milimetr a australský podíl na těchto emisích bude na kilometr pásu vzduchu činit 0,015 milimetru, což je tloušťka lidského vlasu. A právě těchto 0,015 milimetru australští politici a zelená hnutí označují za znečištění. Proč plýtváme tolika penězi a takovým úsilím na tak triviální věc, jestliže musíme řešit daleko naléhavější problémy?

Celkový objem uhlíku v atmosféře v podobě oxidu uhličitého dosahuje 720 gigatun (Gt). Na první pohled to vypadá jako ohromné množství. Velmi střízlivý odhad uhlíku v půdě, vegetaci a biomase se pohybuje mezi 2 000 a 3 000 Gt a oceány obsahují zhruba 38 000 Gt. V rámci přírodního koloběhu uhlíku se oxid uhličitý přesouvá z ovzduší do oceánů, jako se to dělo vždy. Také IPCC konstatuje, že do oceánů se nyní přemisťuje více oxidu uhličitého, než se z nich uvolňuje. Jako u všeho ve vědě existuje i zde velká nejistota, pokud o tom ovšem nebudeme mluvit s „vědci o klimatu“. Neznámá, avšak obrovská množství vulkanických emisí oxidu uhličitého se mohou o tisíce let později objevit jako emise z oceánů a objemy skleníkových plynů uvolňovaných mikroorganismy ve svrchních pěti kilometrech zemské kůry skutečně neznáme. Víme jen, že tyto organismy tvoří největší biomasu na Zemi. To všechno musíme opět uvést do kontextu. Zhruba 65 milionů 98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201481

3. Oxid uhličitý

Gt uhlíku v podobě oxidu uhličitého je uchováno ve vápenci (uhličitan vápenatý) a ještě větší množství je uloženo v sedimentech, sedimentárních horninách a zemském plášti.

Modely emisí oxidu uhličitého zdaleka nezahrnují všechny proměnlivé a nejisté faktory. Klimatické modely například zanedbávají oblačnost, která může být klíčovým faktorem oteplování a ochlazování. Není divu, že chybné jsou i krátkodobé modelové předpovědi, protože předpovídat klima je jako hrát šachy. Figurek je sice jen několik, počet různých pozičních variací je ale nekonečný.

Ještě se neprokázalo, že emise oxidu uhličitého z lidské činnosti jsou řídícím faktorem změny klimatu. Existují naopak doklady, které svědčí proti tomu. Pokud mají lidé a jejich emise na globální teplotu opravdu nějaký vliv, pak se tento efekt ve varia­ bilitě a šumu přirozeného kolísání klimatu zcela ztrácí.

Jsme děti Slunce. Slunce je hnací silou koloběhu vody a koloběh uhlíku závisí na koloběhu vody. Klima moduluje vodní pára, hlavní skleníkový plyn. Sluneční energii, oxid uhličitý a vodu využívají rostliny k fotosyntéze. Zemědělské experimenty ukazují, že rostliny v suchu a horku využívají méně vody, když je v ovzduší oxidu uhličitého více.

Je zřejmé, že věda stále neví mnoho o zdrojích a ukládání oxidu uhličitého ani o zpětných vazbách. Kdyby existovala přímá spojitost mezi oxidem uhličitým a teplotou, zvýšila by se teplota na každý přírůstek 100 miliontin oxidu uhličitého v ovzduší o 1 °C. Tak to ale není, protože tento vztah nemá podobu přímky, nýbrž křivky. Pokud by se tedy současný obsah oxidu uhličitého v atmosféře zdvojnásobil, teplota by se zvýšila jen o 0,2 °C. Kdyby vzrostl na čtyřnásobek, oteplilo by se už jen o 0,1 °C. Kdybychom spálili všechna fosilní paliva, která máme na Zemi k dispozici, atmosférická koncentrace oxidu uhličitého by se ani nezdvojnásobila, a to ani při předpokladu, že nic z uvolněného plynu by neabsorbovaly oceány a nevyužil život na planetě. Převládá dojem, že atmosféra nyní obsahuje vysoký objem oxidu uhličitého, to ale zdaleka neplatí. V geologické minulosti její atmosféra obsahovala více než 30 % ve srovnání s dnešními necelými 0,04 %. Ani tehdy však nenastalo žádné katastrofální globální oteplení. Každá z šesti dob ledových dokonce začala v době, kdy byl obsah oxidu uhličitého v atmosféře vyšší než teď. Když se obsah oxidu v atmosféře zvyšuje, stále více se jej rozpouští ve vodách oceánů, což vědí pivovarští sládkové již tisíc let.

Data z ledovcových vrtů ukazují, že v minulých meziledových dobách teplota začala růst zhruba 800 až 2 000 let předtím, než se zvýšily koncentrace oxidu uhličitého. To vše nám říká, že oxid uhličitý je v atmosféře stopový plyn a jeden z méně významných skleníkových plynů a že globální oteplování moderní doby nezpůsobuje.

V dřívějších dobách zažila Země římské a středověké klimatické optimum, kdy bylo 600 a následně 400 let mnohem tepleji než dnes. To je dobře doložená historie. Tato dvě teplá období odděloval chladný „temný věk“, kdy postupovaly ledovce, úrody byly 99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201481

KONEC POPLAŠNÝCH ZPRÁV O MODRÉ PLANETĚ

k­ atastrofální, řádily hladomory, oslabená populace podléhala nemocem a nastal rozsáhlý úbytek obyvatelstva. Kvůli hladovění se v Evropě objevil i kanibalismus. Během římského a středověkého oteplení ledovce ustupovaly, hladiny moří však nijak dramaticky nerostly, a přestože k žádnému náhlému chrlení oxidu uhličitého do atmosféry v důsledku industrializace nedošlo, bylo tak teplo, že Římané mohli pěstovat plodiny v takových nadmořských výškách, kde to dnes není možné. Hannibal mohl přejít se slony Alpy, protože tam nebyl led. Během středověkého oteplení Vikingové pěstovali ječmen a pšenici a chovali ovce a dobytek v Grónsku na územích, kde je to dnes nemožné.

Malá doba ledová začala kolem roku 1300 n. l. Nejchladnější byla období s minimem slunečních skvrn, kdy bylo magnetické pole Slunce utlumené a propouštělo na Zemi více kosmického záření. Teploty prudce kolísaly, dlouhá chladná období přerušovala jen krátká oteplení, ledovce se zvětšovaly a v teplejších letech jen mírně ustupovaly. Úrody byly špatné, lidé hladověli, v roce 1347 zasáhl Evropu mor a nastala masivní depopulace. Nejchladnější doba, takzvané Maunderovo minimum, nastala před 330 lety. Od té doby se země otepluje. Jestliže se planeta po 330 let otepluje, jaká část z tohoto oteplení byla přirozeného původu a co z toho vyvolali lidé? Od začátku měření pomocí teploměrů se objevují teplotní poklesy (1880–1910, 1940–77, 1998–současnost) a nárůsty (1860–80, 1910–40, 1977–98), což nasvědčuje tomu, že mezi teplotou a atmosférickými koncentracemi oxidu uhličitého žádná spojitost neexistuje. Bez takové korelace, která neexistuje v geologickém ani historickém měřítku a nic takového neukazují ani ledovcová jádra, nemůže existovat ani kauzální vztah. Během minulého století odpovídá období oteplování a ochlazování v dlouhodobém trendu oteplování cyklu pacifické dekádové oscilace.

Led na Zemi je vzácný. Vodní pára je po celou zaznamenanou historii hlavním skleníkovým plynem. Planeta Země byla po 80 % své existence teplejší a vlhčí než v současnosti a od doby před zhruba 2,5 miliardy let se atmosférické koncentrace oxidu uhličitého snižovaly z asi 30 % na současných 0,039 %. Tento pokles je důsledkem dlouhodobé sekvestrace oxidu do uhličitanových hornin prostřednictvím životních forem. Sedimenty a přeměněné horniny rovněž absorbují obrovská množství oxidu uhličitého. V dávných dobách, kdy byl v atmosféře vysoký obsah oxidu uhličitého, nebyly oceány kyselé, nenastal žádný nezadržitelný skleníkový efekt a tempa změn teploty, mořské hladiny a tání a ubývání ledu se nelišila od dnešních. Oceány jsou alkalické po celou dobu existence Země, protože chemické složení mořské vody, sedimentů oceánského dna a nových vulkanických hornin na dně moří chrání pufrováním mořskou vodu před okyselením, a to i v podmínkách, kdy byly koncentrace oxidu uhličitého tisíckrát vyšší než dnes. Oceány budou kyselé, až zmizí horniny z mořského dna. Toho se ale opravdu nedočkáme.

Jelikož atmosféra obsahuje více než 100 miliontin oxidu uhličitého, bude mít zvýšení emisí z lidské činnosti na dvojnásobek nebo čtyřnásobek na planetu jen velmi malý 100

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201481