Klobouky z Agarveny 1 (Ukázka, strana 99)

„A kdo by to asi měl být? Jack Rozparovač?“ odpověděl dotčeně. „Pojď sem a nekřič! Zjistila jsem, kde má pokoj teta Anna,“ šeptala Evka. „Přímo vedle mě.“ „Jak to víš?“ „Před chvílí jsem za tebou chtěla jít a málem jsem se s ní srazila ve dveřích. Vyštěkla na mě, co tam dělám. Vymluvila jsem se, že jdu na záchod. Měla jsem v ruce klobouk, ale myslím, že si ho v té tmě nevšimla. Potom zašla do sousedního pokoje. Víš, nemám z ní dobrý pocit. Asi nám moc nedůvěřuje.“ „To si myslím od samého začátku. Říkal jsem, že je divná. Doufám, že nás teď nebude chodit v noci kontrolovat. To by mohlo špatně dopadnout,“ uvažoval Adam nahlas. „Já radši zamknu,“ navrhla Evka. „Kdy vyrazíme?“ „Hned.“ Pronesli nahlas čas, datum a místo, na kterém se domluvili s Willim: „11.30, 15. července 1893, zdejší knihovna“. Zároveň s tím si nasadili kouzelné klobouky červeným rohem dopředu, chytili se za ruce a pohltila je tma. Adamovi se znovu nepříjemně rozhoupal žaludek.

Když už se jim zdálo, že stojí pevně na zemi, otevřeli oči. Povedlo se! Ocitli se uprostřed knihovny. „Ahoj, Willi,“ zahlaholili. „Docházíte právě včas k obědu. To jest vskutku dobře, rád bych vám představil matku a tetu,“ začal Willi s úsměvem. Měl na sobě hnědé úzké kalhoty a bílou, napůl rozepnutou košili. Černé vlasy mu padaly přes obličej. „Mysleli jsme, že se dnes budeme věnovat mapce,“ protáhl Adam koutky směrem k zemi. Další exkurze po domě a poznávání nových zdejších obyvatel by se po předchozích zkušenostech klidně rád vzdal. „Psst, ne tolik slyšitelně,“ napomenul ho ihned Willi. „Jistě, přinesl jsem vám ji ukázati, avšak na to bude později času dosti.“ „Proč šeptáš?“ šeptla potichu Evka a bezděčně se rozhlédla. „Zde mají i zdi uši. Necítím se tu bezpečně a nemám zájmu, aby se o mapě dozvěděl někdo další.“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201410

Adam sjel pohledem k pohovce, kde ležely dvě hromádky pečlivě složeného oblečení. Nemusel přemýšlet dlouho, aby přišel na to, pro koho jsou určeny. „Jestli mám teď někam jít, tak zapomeň, že se zase budu převlékat do těch hadr… do toho tvého oblečení,“ poopravil se. „Dneska mám svoje.“ Willi si ho nedůvěřivě prohlédl. Bylo jasně vidět, že se mu jeho černozelené tričko s bílým nápisem GO a na konci roztřepené riflové kraťasy příliš nezdají. Sjel pohledem k Evce. Ta měla žluté tričko a světlemodré dlouhé džíny. „To se vskutku u vás nosí?“ zvedl pochybovačně obočí. „Jo. Dobrý, ne?“ pochvaloval si jeho potomek. „Hm, moc pěkné. Obávám se však, že ještě alespoň dnes byste se měli přestrojiti znovu. Má matka jest již starší člověk a novým výstřednostem přespříliš neholduje. A patrně k nám přijdou hosté.“ „No jo, Willi, rozumím,“ vzdychl odevzdaně Adam a šinul se k pohovce.

Tentokrát měl připravený celý oblek i se sakem a jakousi stuhou kolem krku. To je od tede opravdu milé, Willi, pomyslel si a začal bádat, co se na co obléká. „Doufám, Adame, že tady zase nezpůsobíš nějakou ostudu,“ švihla po něm Evka přísně očima, když se soukala do šatů. „Chovej se ke všem uctivě a přátelsky, jak nejlíp to dovedeš. Rozumíš?

Jsme tu na návštěvě a nechci pokaždé dělat rozruch!“ „Hele, neměj péči!“ ohradil se popuzeně. „Myslíš, že jsem snad nějakej neandrtálec a neumím se chovat mezi lidmi? To budeš koukat, jak pěkně si s nimi popovídám!“ odsekl naštvaně.

Vůbec mu nebylo milé, že ho Evka takhle komanduje. Jednou se nepohodne s podkoním a už ho označuje za neotesaného balíka. „To jsem vážně zvědavá!“ „Tak již pojďte,“ přerušil jejich hádku pobaveně Willi a zběžně zkontroloval jejich nové, „slušné“ oblečení.

Zavedl je rovnou do jídelny.

Za dlouhým stolem seděly pouze dvě osoby. V čele spočívala starší, v tváři pobledlá paní. Drobný obličej jí lemovaly černé vlasy 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201410

protkané pramínky stříbra stočené do bohatého účesu. Její úzké rty a špičatý nos se zdály dětem ihned povědomé. Poněkud neobvyklé světle šedé šaty zdobilo stříbrné vyšívání. Upnutý živůtek, jehož dekolt odhaloval i část ramen, zdůrazňoval její dlouhý, jemnými vráskami pokrytý krk. Výstřih lemoval široký límec, který kryl i horní část nepřirozeně nízko posazených rukávů.

Celkově působila tato žena poněkud přísným dojmem. Při bližším pohledu však mohli příchozí zachytit v jejích uhrančivě černých očích stopy hlubokého smutku.

Druhá žena se zdála mladší. Měla půvabný, vlídný obličej a přívětivý výraz. S jejími plavými vlasy, rovněž vyčesanými nahoru, si vesele pohrávalo slunce a barvilo je dozlatova. Na sobě měla bílé šaty až ke krku, přísně stažené do „útlého pasu“. Protože seděla z boku stolu, byla částečně vidět i její dlouhá široká sukně vyztužená kulatou obručí. Vypadala jako nevěsta. Jakmile příchozí uviděla, odhalila bílou řadu drobných zubů.

Evka se na ni usmála také. „Toto jsou moji přátelé, sourozenci Adam a Eva Dědečkovi,“ představil je Willi ženám. Obě se postavily a podaly příchozím na přivítání ruku. „Má drahá matka Barbora,“ ukázal Willi pravicí na tmavovlasou ženu, „… a zde jest má teta Klára,“ přejel rukou k bíle oděné ženě.

Obě dámy si Adama a Evku zaujatě prohlížely. Možná poznaly, že přes všechno, co měli na sobě, sem nějak nepatří.

Adamovi se toto „okukování“ líbilo velice málo. Radši se co nejrychleji usadil na židli, kterou mu Willi odsunul. „Očekávali jsme vás,“ promluvila Williho matka pomalým hlasem. „Willi nám již byl o vás vyprávěl.“ „Skutečně?“ vydechla vyplašeně Evka. S otázkou v očích se podívala na Williho. „Ano, říkal jsem, že jste nedaleko odtud na prázdninách a chodíte se starati k nám o koně. Vpravdě nutně potřebují, aby se na nich někdo projel. Já na to času nemám,“ vykládal Willi a nenápadně mrkl na Adama.

Ach jo! Zase ty koně, pomyslel si.

100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201410