Klobouky z Agarveny 2 (Ukázka, strana 99)

14 Dormské podzemí a Jidanské doly Ráno ještě ani zdaleka nedorazilo do Sylbaranova domu, a tak snídali za svitu svící. „Než vyjde slunce, musíme již být v podzemí,“ připomněl Syl­ baran. „Upozorňuji všechny, co tu se mnou jste, abyste se drželi cesty, kterou vás povedu. Chodby jsou rozvětvené a já vás v nich nemám zájem hledat. Je to jasné?“ Adam přikývl. Bylo až příliš zřetelné, že tato poznámka patří především mladší generaci.

Před dveřmi jídelny si Adam stejně jako ostatní připevnil opa­ sek se zbraněmi a na záda navlékl naditý batoh. Neit a Gaskon se navíc obtěžkali mohutnými kovovými samostříly.

Sylbaranův sluha čekal u vchodových dveří a na řetěze držel obrovského černého vlka. Adam leknutím na okamžik znehybněl. „Zapomněl jsem vám říct, že s sebou beru Kara. Má výborný sluch i čich. Nebudeme muset v noci držet hlídky.“ Sylbaran pohladil zvíře po krátké srsti a vzal do ruky řetěz.

Spolu s černým vlkem prošli úzkou chodbou až ke schodišti.

Sylbaranův sluha otevřel těžké dřevěné dveře a sedmiramenným svícnem osvítil kamenné schody dolů. Byly krátké, o to víc však strmé a vlhké. Vedly do tmavé místnosti s mnoha regály. Tady se vedle vín a jiných lahví pravděpodobně s alkoholem přechovávaly 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201408

barevné lektvary a jejich přísady, ze stropu visely sušené byliny a po stolcích se válely skleněné, často rozbité nádoby.

Sluha je provedl až na konec, kde úplně v rohu odklopil padací dveře v podlaze. „Hodně štěstí,“ popřál nakřáple a podal svícen Gaskonovi.

Zapálil si od něj jinou svíci, aby bezpečně trefil zpátky nahoru.

Dolů vedl jednoduchý kovový žebřík. Obrovské zvíře seskočilo s nepochopitelnou lehkostí a zmizelo dole ve tmě. Ostatní se po jednom soukali za ním.

Adamovi se do tmy pod ním nechtělo. Podobné akce opravdu neměl rád. Už na druhé příčce se mu rozklepala kolena. Levou nohou nejistě našlápl další a přenesl na ni opatrně váhu. Rukama se žebříku držel tak křečovitě, jako by mu ho chtěl někdo vytrh­ nout. Ještě štěstí, že nenesu žádné světlo, pomyslel si vděčně. Při mé šikovnosti by mi shořely všechny vlasy i s obočím.

Jakmile stanuli v široké chodbě všichni, seřadili se za sebe. První šel Kar se Sylbaranem, za nimi Kiki, Evka, Adam, Gaskon a Neit.

Sylbaran přiložil dlaně k ústům a foukl do nich. Okamžitě z nich vylétla jasná bílá zářící koule a usadila se nad jeho hlavou. Adam nevěřícně zamrkal. Nemusel být odborníkem přes elektřinu, aby poznal, že je to opravdu dost nevšední metoda, jak rozsvítit světlo.

Sfoukli svíce. Široká chodba skončila a oni vešli do jednoho ze tří rozcháze­ jících se tunelů. Snad jen Kiki teď mohl jít rovně, ostatní museli ohnout záda. Z kamenných zdí tu a tam odkapávala voda. Zem byla naštěstí pokrytá silnou vrstvou hlíny a neklouzala.

Postupně se tunel zvětšoval a rozšiřoval a rozcházely se z něj na obě strany další chodby.

Sylbaran pak také jednu z nich následoval. Odklonili se dole­ va. Tunel se mírně svažoval. Asi po deseti minutách se Sylbaran zastavil. „Jsme na konci podzemí.“ Odvázal si z koženého opasku klíč a odemkl silnou kovovou mříž. Pak klíč znovu upevnil k ještě jednomu, mnohem většímu.

Pavučinami opředená branka zavrzala a lehce se otevřela.

99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201408

Skupinka vešla do široké kamenné síně s nahrubo otesanými stěnami a klenutým stropem, z níž vedly na obě strany další, podstatně užší a nižší černočerné chodby. Sylbaranovo světlo se rozzářilo víc a osvětlilo téměř celý prostor sklepení. Po zemi se povalovaly staré polorozpadlé bedny a pytle. Vše vypovídalo o tom, že sem dlouhý čas nikdo nevkročil.

Sylbaran se zastavil. „Jsme v hlavní shromažďovací štole Ji­ danských dolů. I když jsou doly již dávno zavřené, kamenů tady zůstalo ještě dost. Dřív než se znovu setkáme se světlem, musíme se pokusit nashromáždit jich co nejvíc. Cesta bude dlouhá a mohly by se nám hodit. Kromě toho bych jich větší část chtěl nechat na Kraku, oplátkou za granán.“ Adam se rozhlédl, ale v tunách kamení kolem sebe nic barev­ ného nezahlédl. „Musíme jít hledat kamínky, jo? To bude velká legrace. To jsou ale krásné kamínky, já už jsem jich taky měl několik. Jeden byl červený a ten druhý…“ „To už stačí, Kiki!“ napomenul ho Sylbaran a na jedné ze za­ prášených beden rozložil zažloutlý pergamen. „Pojďte se podívat na plánek chodeb.“ Kiki se nadechoval, že přece jenom všem oznámí, jakou že barvu druhý kámen měl, ale Gaskonův zamračený pohled ho donutil mlčet. „Potřebuji ještě dvě světla,“ podíval se Sylbaran na svůj pu­ tující lustr.

Neit něco zašeptal a z jeho rukou vylétly dvě zářící koule.

Sylbaran na něj pochvalně kývl a také něco zadrmolil.

Velké světlo se rozdělilo na pět malých. Každé zaujalo místo nad hlavou jedné z osob. „Doufám, že se neztratíte. Máme s sebou sice Kara, ale nechci se tady zdržovat,“ poznamenal Sylbaran. „Já se určitě neztratím, víte? Já jsem se ztratil jednou v lese a že nevíte, co jsem udělal, že ne?“ ozval se znovu Kiki. „Musel jsem třikrát poskočit na levé noze, zavřít očíčka a třikrát oběhnout suchý strom. A pak jsem našel cestu zpátky.“ 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201408