Mezi ztrouchnivělými pařezy a vrstvou popadaných suchých větví bylo hledání stop prakticky nemožné. Les byl hustý a zarostlý, takže se nemohl ani rozhlédnout. Běžel, co mu síly stačily, čímž se pokoušel zahnat strach a obavy. Srdce mu bušilo až v krku. Konečně ji uviděl. Seděla tiše na pláni zelených keříčků vyrůstajících z mechu, zády k němu, a sotva ji zajímaly jeho vyděšené obavy. „Deili, co tu děláš?!“ vyštěkl a zmalátněl úlevou, že ji našel živou a zdravou. „Podívej, nasbírala jsem dva hrnky borůvek, ale…“ Při pohledu na něj její nadšené oči potemněly. „Já… Ty se zlobíš?“ „Ano, zlobím!“ „Budeš na mě křičet?“ „Rád bych! Jak to, že jsi šla sama do lesa?! Víš, co se mohlo stát?!“ „Šla jsem přece jen kousek. Určitě bys mě nepustil, kdybych ti řekla, že jdu na borůvky.“ Adam málem zaskřípal zuby. „Samotnou bych tě tedy opravdu nepustil! Slyšela jsi Gaskona, co ti říkal?!“ Postavila se a smetla si z oblečení kus trávy. „O tom, jak se máme chovat v jeskyni, jak máme lovit a kdy rozdělávat oheň? Ano, jistě, slyšela jsem každé slovo.“ „Kromě důrazného příkazu, abys zůstávala pořád se mnou! To jsi neslyšela?“ „Gaskon říkal, že bych měla zůstávat s tebou, což mi, podle toho, jak je věta postavená, poskytuje určitou možnost volby.“ „Já se asi zblázním!“ „Nevím, proč se rozčiluješ. Vždyť ty ode mě taky ráno odcházíš a necháváš mě samotnou.“ „Ale v jeskyni jsi v bezpečí. Tady ne, a to je rozdíl!“ „Dobře, omlouvám se. Už to neudělám,“ uznala Deili svoje provinění, ale Adam stále zamračeně mlčel. „Slyšíš mě? Říkám, že už to neudělám! Tak co ještě chceš, abych řekla?“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201405
Adam musel uznat, že neví, co chce, kromě touhy ji obejmout a držet ji tak dalších milion let. To bylo ovšem přání poněkud nerealistické a dost osobní na to, aby jí ho tu přednesl. „Odpusť, že jsem na tebe křičel. Půjdeme?“ Deili přikývla a už se k této záležitosti nadále nevraceli. Skromně poobědvali. Čas postoupil a bylo třeba připravit se k lovu. Chovali se tiše, aby splynuli s okolním lesem. Poslouchali cvrlikání ptáků i vzdálený řev šelem. Adam se chvěl obavami, ale pokoušel se spoléhat na Gaskonova kouzla, že je šelmy a dravá zvěř nevidí. Deili ho šťouchla do žeber a vzrušeně ukazovala k západu. Adam stačil zahlédnout jen poslední rychlý skok, kterým zajíc zmizel v houští. Vyběhli rychle po jeho stopě. Tentokrát ho Adam viděl jako první. Krčil se u paty šedého balvanu a větřil neznámé nebezpečí. Adam založil do kuše první šíp. Snažil se mířit líp než minulý den, ale v pozitivní výsledek až tak nedoufal. Měl dopoledne co dělat, aby se vůbec trefil do terče, a tento zajíc byl o kus menší. „Jdi si blíž,“ zašeptala mu Deili do ucha. Adam se ke zvířeti opatrně o krok posunul. Zajíc se nepohnul. To mu dodalo odvahy a popošel ještě o další dva kroky. Pak znejistěl. Jestli se k tomu zvířeti přiblíží ještě o centimetr, určitě uteče. Znovu zamířil. Věděl, že nemá mířit přímo na cíl, ale spíš pod něj. Ovšem za přepokladu, že bude mít naprosto rovné šípy, což se u jeho šípů stávalo zřídka. Vystřelil. Šíp proletěl chlupatou srstí a spolu s ní se jim ztratil z očí. Oba popoběhli kupředu. Adam v běhu připravil další šíp k výstřelu. Ihned, jak zraněné zvíře spatřil, vystřelil podruhé. Tentokrát minul. Zajíc zmateně nabral jiný směr, ale zvolnil tempo běhu. Nakonec zastavil úplně a zhroutil se na zem. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201405
Adam na okamžik pocítil soucit s tím nebohým nevinným tvorečkem, pak se ale v duchu pokáral za svou nepatřičnou změkčilost. Má za úkol chránit princeznu a pomoci jí tady přežít. A to, že bude lovit zvěř, je prostředkem ke splnění tohoto úkolu. Lidé nedaleko od nich bojují a umírají po desítkách a Deili může mít jednoho dne moc toto všechno zastavit. Cestou zpět hráli na honěnou a schovávanou a sbírali lesní ovoce. V místě, kde se zastavili na krátký odpočinek, si Adam všiml něčeho zvláštního. Vyskytovala se tu vysoká koncentrace včel. Rozhlédl se po stromech a následoval včely dál. „Pojď za mnou,“ řekl Deili. „A pozor na ty včely.“ Deili se zamračila. Lesní hmyz neměla ráda. Proti tak malým živočichům ji žádné kouzlo nechránilo. „Támhle, vidíš?!“ namířil ukazováčkem na kmen vysokého stromu, asi deset metrů nad zem. „Ne, nevidím nic,“ přiznala Deili. „Je tam něco zvláštního?“ „Tam v té díře ve stromě je včelí hnízdo,“ řekl a obhlížel kmen nahoru a dolů. „Ano!“ zaradovala se Deili. „To jsou černé divoké včely. Jejich med bývá velmi sladký.“ „Mohli bychom se pokusit ho získat. Byl by velkým zpestřením pro náš jídelníček.“ Deili toužebně pozorovala pohyb včel před úlem. „Je to dost vysoko. Jak se tam dostaneme?“ „Po kmenu to nepůjde. Je široký a holý, nedá se po něm lézt. Možným řešením by bylo lano.“ „Lano? Nevěděla jsem, že umíš šplhat.“ „Ne moc dobře,“ přiznal a zavzpomínal na svou sestřenici a její mrštné a lehké pohyby při podobných povyraženích. „Pojď, teď se vrátíme do jeskyně. Musím si to ještě promyslet a připravit si nějaké vybavení. Vrátíme se sem zítra.“ Odpoledne se ještě vydali dolů k řece pro vodu. „Půjdeš se dneska koupat se mnou?“ zeptala se Deili a automaticky zahnula k zátoce. 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201405