Politická práva
předpisům povinného subjektu; dle § 11 odst. 4 písm. a) a b) informace o probíhajícím trestním řízení a o rozhodovací činnosti soudů, s výjimkou rozsudků;214 výrazně je omezeno též dle § 11 odst. 5 poskytování informací, které jsou předmětem ochrany práva autorského nebo práv souvisejících s právem autorským; a dle § 8a poskytování informací týkajících se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobních údajů. Právě soukromí fyzické osoby se týkaly dvě z nejdiskutovanějších rozhodnutí k poskytování informací. Prvním je nález I. ÚS 517/10 ze dne 15. 11. 2010, kterým ÚS nařídil obecným soudům, aby v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím poskytly informaci o členství soudců v předlistopadové KSČ, a to zejména proto, že členství v KSČ může v některých typech řízení založit podjatost soudce.215 Druhým je pak rozsudek NSS ze dne 27. 5. 2011 sp. zn. 5 As 57/2010. Zde NSS posuzoval žádost o informace o výši odměn zaměstnance veřejné správy (vedoucího oddělení informačních systémů zlínského magistrátu) a dospěl k následujícímu právnímu názoru: „Zaměstnanec, jemuž je odměna za práci (plat) vyplácena z veřejných rozpočtů, je příjemcem veřejných prostředků podle § 8b odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Informace o konkrétní odměně takového konkrétního zaměstnance, a to včetně její výše, je proto povinný subjekt povinen poskytnout v rozsahu vymezeném § 8b odst. 3 citovaného zákona.“ Tento názor je postupně judikaturou upřesňován,216 neboť by patrně bylo zjednodušující z něj dovozovat, že by měl být poskytnut veřejný plat úplně každého zaměstnance placeného z veřejných prostředků, bez ohledu na výši platu a míru podílu na výkonu veřejné moci (ilustrativním příkladem je uklízečka ve škole). Odpovědi na čtvrtou otázku, tedy jak mají být informace poskytovány, jsou dvě, neboť zákon předpokládá v § 4 odst. 1 dva režimy poskytování: zveřejněním nebo na základě žádosti. V § 5 pak zákon vymezuje bohatou škálu informací, které musí každý povinný subjekt zveřejnit z vlastní iniciativy, a to ve svém sídle a svých úřadovnách na místě, které je všeobecně přístupné, a také na internetu. Mimoto zákon popisuje v § 13 až 17 proceduru, jíž se může informací vymezených v odpovědích na předchozí dvě otázky individuálně domáhat každý. Právě v tom ostatně tkví jeden z hlavních přínosů zákona o svobodném přístupu k informacím, totiž že jsou si před ním všichni rovni: politik, novinář, občanské sdružení či jiná právnická osoba, běžný občan kontrolující stav veřejné správy a nakládání s veřejnými prostředky i kverulant. Dříve se jednalo pouze o pravomocné rozsudky, toto adjektivum bylo ovšem vypuštěno nálezem ÚS ze dne 30. 3. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 2/10, rozebraným níže. 215 Více k tomuto nálezu viz v knize MOLEK, P. Právo na spravedlivý proces. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 176–178. 216 Viz například rozsudek NSS ze dne 6. 12. 2012 sp. zn. 1 As 169/2012. Aktuálně byl právní názor vyjádřený v rozsudku sp. zn. 5 As 57/2010 zpochybněn osmým senátem NSS, takže v době dokončování knihy je předmětem posuzování rozšířeného senátu NSS věc pod sp. zn. 8 As 55/2012, jež se týká informace o výši odměn ředitele základní školy. 214
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201396
Svoboda projevu
V uvedené části zákona (§ 13 až 17) je upravena také část odpovědi na pátou otázku, tedy jak postupovat, pokud požadovanou informaci nelze zcela nebo zčásti poskytnout, a jak se lze bránit, pokud žadatel nesouhlasí se způsobem (ne)vyřízení své žádosti. Krom toho je v § 12 zakotvena zásada, že „[v]šechna omezení práva na informace provede povinný subjekt tak, že poskytne požadované informace včetně doprovodných informací po vyloučení těch informací, u nichž to stanoví zákon. Právo odepřít informaci trvá pouze po dobu, po kterou trvá důvod odepření. V odůvodněných případech povinný subjekt ověří, zda důvod odepření trvá.“ K aplikaci zákona o svobodném přístupu k informacím je namístě učinit ještě dvě poznámky. Zaprvé, jakkoli hned § 1 tohoto zákona hrdě hlásá, že zákon zapracovává příslušné unijní právo, totiž směrnici EP a Rady č. 2003/98/ES ze dne 17. listopadu 2003 o opakovaném použití informací veřejného sektoru, není podle našeho názoru nutno unijní vliv na zákon přeceňovat. Zákon byl přijat ještě předtím, než se naplno rozjela harmonizace českého práva s právem EU, a jakkoli prošel za dobu své existence mnoha častými zásadními změnami, které jeho původní přehlednost poněkud zmenšily a nastolily v něm jakousi permanentní legislativní revoluci, jen málo z těchto změn bylo motivováno snahou harmonizovat jej s unijním právem. Nelze tedy tvrdit, že by většina ustanovení zákona měla unijní zdroj a že by například v případě nejasností měly české soudy hned předkládat předběžnou otázku k SD EU. Zadruhé, jakkoli je zákon promítnutím článku 17 odst. 5 Listiny do podústavního práva, vyděluje se podle našeho názoru svou pozitivní povahou z rámce zbytku článku, jak tomu ostatně nasvědčuje i jeho umístění až za omezovací klauzuli odstavce 4. Nelze tak na něj vztahovat výhradně limitující podmínky obsažené v článku 17 odst. 4 Listiny, tím méně pak podmínky podle článku 10 odst. 2 Evropské úmluvy, která právo na přístup k informacím přímo neobsahuje. Nemůžeme tak souhlasit s Eliškou Wagnerovou, která v komentáři k odstavci 5 uvádí: „Tento odstavec neobsahuje žádné základní právo a není důvodu jej interpretovat ani jako další omezení základních práv obsažených v prvních dvou odstavcích. Jde o zdůraznění informační povinnosti veřejné moci, jež, má-li být zúžena, pak samo takové zúžení podléhá limitům stanoveným pro omezení práv z prvních dvou odstavců, které jsou obsaženy v odst. 4 komentovaného ustanovení.“217 Toto tvrzení lze sice podpořit i tím, že právo na svobodný přístup k informacím není obsaženo ve výčtu práv, jichž se lze domáhat pouze v mezích zákonů, obsaženém v článku 41 Listiny; ovšem proti tomu lze připomenout, že obdobné omezení v sobě obsahuje přímo článek 17 odst. 5, podle nějž „[p]odmínky a provedení stanoví zákon“. Zákonodárce tak měl povinnost přijmout zákon upravující přiměřený způsob poskytování informací, možnost omezení rozsahu tohoto práva ovšem plyne již z požadavku oné 217
WAGNEROVÁ, E. In WAGNEROVÁ, E., ŠIMÍČEK, V., LANGÁŠEK, T., POSPÍŠIL, I. a kol. Listina základních práv a svobod: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 436.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201396
Politická práva
„přiměřenosti“218 a z možnosti dané zákonodárci upravit „podmínky“ přístupu. Jsme přesvědčeni, že svobodný přístup k informacím lze omezit i nad rámec taxativního výčtu legitimních důvodů vyjmenovaných v Listině a Evropské úmluvě; dostačuje, pokud takové omezení bude provedeno zákonem a bude šetřit podstatu daného práva podle článku 4 Listiny. V opačném případě by ostatně právu na svobodný přístup k informacím nemohlo být patrně stanoveno ani takové omezení, kterým je například úhrada nákladů uvedená v § 17 odst. 1 zákona,219 neboť to pod žádný z limitů podle článku 17 odst. 4 Listiny podřadit zjevně nelze. I některé další zákonné limity, zejména skupiny neposkytovaných informací, by při takovém optimistickém výkladu byly více než sporné. Autoři, kteří by podrobovali právo na přístup k informacím pouze omezením podle odst. 4, by tudíž měli dopovědět, zda opravdu pokládají úhradu nákladů (a další omezení) za protiústavní. Tunel dětí a mládeže. Je ovšem třeba připomenout, že k tomuto „optimistickému přístupu“ se ojediněle přihlásil i ÚS, a to v nálezu ze dne 30. 3. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 2/10. Jím vyhověl návrhu na zrušení slova „pravomocných“ v ustanovení § 11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Díky tomu se stěžovatel mohl konečně od Ministerstva financí domoci rozsudků týkajících se sporů tohoto ministerstva souvisejících s likvidací Fondu dětí a mládeže, z nějž zbylo více otazníků než peněz pro nynější dětské a mládežnické organizace. Tyto rozsudky mu ministerstvo dlouhodobě odmítalo poskytnout s poukazem na to, že šlo o rozsudky v té době „nepravomocné“. Přitom ustanovení § 11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb. v dané době uvádělo, že povinné subjekty neposkytnou informace o „rozhodovací činnosti soudů, s výjimkou pravomocných rozsudků“. Stěžovatele po neúspěchu u správních soudů napadlo nejen podat ústavní stížnost na jejich rozhodnutí, ale i navrhnout ÚS zrušení slůvka „pravomocných“, čímž by se výrazně rozšířila množina rozsudků, které by soudy či další povinné subjekty měly poskytovat. ÚS vážil jak argumenty proti poskytování nepravomocných rozsudků (jejich změnitelnost a z toho plynoucí obecně menší význam, potenciální rozpor se zásadou presumpce neviny, která platí až do vydání pravomocného trestního rozsudku, možné ohrožení nestrannosti následně rozhodujících soudů a podobně), tak pro jejich poskytování (veřejná kontrola nad činností soudů, absurdnost utajování rozsudků, když podle článku 96 odst. 2 Ústavy jsou beztak všechny vyhlašovány veřejně apod.). Druze uvedené u ÚS zvítězily a slovo „pravomocných“ bylo vypuštěno, neboť zákaz poskytování všech nepravomocných rozsudků svou paušální povahou vlastně znemožňoval v konkrétním případě vyvážit zájmy, které tu mohou být ve střetu: „43. Nehledě na to, veřejná diskuse Shodně MORAVEC, O. Mediální právo v informační společnosti. Praha: Leges, 2013, s. 38. 219 „Povinné subjekty jsou v souvislosti s poskytováním informací oprávněny žádat úhradu ve výši, která nesmí přesáhnout náklady spojené s pořízením kopií, opatřením technických nosičů dat a s odesláním informací žadateli. Povinný subjekt může vyžádat i úhradu za mimořádně rozsáhlé vyhledání informací.“ 218
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201396