Inger Frimanssonová
V takových chvílích se Jannike chovala laskavě a mateřsky. Seděla u Marji, držela ji za ruku a podávala jí kapesníčky. „To přejde,“ těšila ji. „Ještě dnes večer se usmíříte.“ Marja se nakonec rozesmála. „Ty moje moudrá hlavičko, ještě že tě mám, co bych si bez tebe počala?“ Dokonce i Marja. Čtyřikrát zašla do metra na Starém Městě, ale Artur tam nebyl. Přeložili ho jinam. Systematicky obcházela jednu stanici v cen tru po druhé. Byla to poněkud nejistá metoda, protože nevěděla, kdy má směnu. Nakonec uspěla. Na Radniční ulici. Bylo za pět minut půl třetí odpoledne. Už na schodech ho poznala. Počkala, dokud se vestibul nevyprázdnil, pak udělala krok vpřed a ukázala se mu. Jeho krásná, krásná tvář, jeho rty. Oči, které na ni hledívaly s takovou láskou. Ale teď ne. Už ne. „Kam jedete?“ Jako by ji viděl poprvé. „Ale Arture, miláčku… To jsem přece já.“ Všichni ji zklamali. Hodili ji přes palubu. Zlostně popadla jednu sklenici a vylila ji do dřezu. S druhou udělala totéž. Pak zbytky prudce spláchla vodou z kohoutku. U dveří zařinčel zvonek. Byla to Inga-Lisa. Na sobě měla černé tričko s límečkem, které ji dělalo starší, a víčka si namalovala lesklými, kovově zelenými stíny. Vypadala jako had nebo ještěrka. „Ahoj, holčičko. Už jsi doma?“ Jannike poodstoupila, aby kamarádka mohla vejít. „Jen jsem se chtěla zeptat, jak to dopadlo. Byl na tebe dědula hodnej?“ „Jo. Napsal mi to samý co tobě, dextromordifen.“ „Prima. Brzo se ti uleví.“ „Jo.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201300