Inger Frimanssonová
V takových chvílích se Jannike chovala laskavě a mateřsky. Seděla u Marji, držela ji za ruku a podávala jí kapesníčky. „To přejde,“ těšila ji. „Ještě dnes večer se usmíříte.“ Marja se nakonec rozesmála. „Ty moje moudrá hlavičko, ještě že tě mám, co bych si bez tebe počala?“ Dokonce i Marja. Čtyřikrát zašla do metra na Starém Městě, ale Artur tam nebyl. Přeložili ho jinam. Systematicky obcházela jednu stanici v cen tru po druhé. Byla to poněkud nejistá metoda, protože nevěděla, kdy má směnu. Nakonec uspěla. Na Radniční ulici. Bylo za pět minut půl třetí odpoledne. Už na schodech ho poznala. Počkala, dokud se vestibul nevyprázdnil, pak udělala krok vpřed a ukázala se mu. Jeho krásná, krásná tvář, jeho rty. Oči, které na ni hledívaly s takovou láskou. Ale teď ne. Už ne. „Kam jedete?“ Jako by ji viděl poprvé. „Ale Arture, miláčku… To jsem přece já.“ Všichni ji zklamali. Hodili ji přes palubu. Zlostně popadla jednu sklenici a vylila ji do dřezu. S druhou udělala totéž. Pak zbytky prudce spláchla vodou z kohoutku. U dveří zařinčel zvonek. Byla to Inga-Lisa. Na sobě měla černé tričko s límečkem, které ji dělalo starší, a víčka si namalovala lesklými, kovově zelenými stíny. Vypadala jako had nebo ještěrka. „Ahoj, holčičko. Už jsi doma?“ Jannike poodstoupila, aby kamarádka mohla vejít. „Jen jsem se chtěla zeptat, jak to dopadlo. Byl na tebe dědula hodnej?“ „Jo. Napsal mi to samý co tobě, dextromordifen.“ „Prima. Brzo se ti uleví.“ „Jo.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201300
Tehdy v domě temném…
„Nechceš ke mně zajít na kafe? Zrovna jsem postavila vodu.“ Jannike pozvání přijala. Kamarádčin byt vypadal, jako by se jím prohnalo tornádo. Všude se povalovaly krabice s vánočními ozdobami, svícny, skřítky, slaměnými dekoracemi a prskavkami. Jedna přepravka doslova přetékala třpytkami všemožných odstínů. Jannike odsunula krabici stranou a usadila se na kraj pohovky. „Co to tu provádíš?“ zeptala se. „Jen trošku gruntuju, člověk během let nashromáždí hroznou spoustu krámů. A já žádný Vánoce ve stylu Fanny a Alexandra už v životě slavit nehodlám.“ Zvedla keramického skřítka se vztekle rudými tvářičkami a podala ho Jannike. „Vidělas někdy takovou obludu?“ Jannike se nejistě usmála. „Dostala jsem ho od tchyně. Někdy před sto osmnácti lety. A všechno jsem si schovávala, chápeš to? Ale teď ta veteš poletí.“ „Cože? Ty to chceš vyhodit?“ „No, napřed mě napadlo, jestli by ty cetky nechtěly děti, ale neozvou se, jak je rok dlouhej, už ani nevím, jestli ty hajzlíky vůbec mám.“ Podobné lamentace slýchala Jannike poměrně často. Inga-Lisa měla dospělé děti, syna a dceru, ale jak se zdálo, oba na mámu zvysoka kašlali. Inga-Lisa semkla rty. „Prdím na ně, nebudu si kazit náladu nostalgickejma vzpomínkama. Všechno to odnesu do popelnice a udělám s tím krátkej proces. Ty to asi nechceš, viď?“ Jannike si posléze uvědomila, jak tato událost dokonale zapadla do jejích plánů. Jako by nahoře za mrakem seděl nějaký božský režisér a kostnatými prsty vše řídil. Tohle. Pak tamto. Zatímco Inga-Lisa nalévala kávu a připalovala si jednu cigaretu od druhé, Jannike prohrabávala krabice. Našla několik věcí, které by
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201300
Inger Frimanssonová
jí mohly být k užitku. Menší předměty, co snadno odnese v tašce. Ale nejlepší byly bílé šaty pro Lucii, které jí padly jako ulité, a navrch ještě korunka. Ingu-Lisu její nadšení povzbudilo a vyštrachala i úplně novou baterii. Posadila korunu Jannike na hlavu a otočila jednou žárovičkou. „Jo. Svítíš.“ „Vážně si to můžu nechat? Doopravdy?“ „Ale jistě, holčičko. Co si neodneseš, skončí v kontejneru.“ Inga-Lisa se neptala, co má Jannike s věcmi za lubem. V tom hle byla skvělá. Prostě opravdová kamarádka. Na rozdíl od Marji a ostatních. Brzy ráno v den svátku svaté Lucie připravila glögg. Ohřála nápoj v hrnci, který si vypůjčila od Ingy-Lisy, a pak ho nalila do velké termosky. I tu si musela vypůjčit. Podobné konvice měli v práci. Jannike se jednou pokusila o žert a nakreslila na termosku oči, takže vypadala jako šílený tučňák. Ale Gunhild její ostrovtip samozřejmě neocenila. „Budeme mít schůzi vedení, nepřeskočilo ti?“ Jako by se členové vedení nepotřebovali zasmát. O víkendu Jannike bílou řízu vyprala a vyžehlila, stejně tak i rudou šerpu kolem pasu, představující prolitou krev světice. Pak všechno pečlivě složila a zabalila do papírové tašky. Do druhé připravila deset vánočních dárečků. Byly to sice jen drobnosti, které dostala od Ingy-Lisy, ale stejně. Skřítci, svícínky, slámové hvězdičky. Dala si s přípravou důkladnou práci a výsledkem byly úhledné malé balíčky, ovázané lesklými kudrlinkami a opatřené jmenovkami bývalých kolegyň, na něž ještě připsala svým nejpěknějším rukopisem Veselé Vánoce. Termosku s glöggem postavila do batohu a zajistila ji ubrousky, aby se nepřevrátila a nevytekla. Když pak seděla v pendlu, připadala si jako jedna z nich, jako jedna z mnoha lidí, kteří jedou do práce. Unavené tváře s pro-
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201300