možná ani nevěří, že ještě nějaká je. Skoro každej z nich přitom něco dělá, maluje, hraje, filmuje, fotí, píše poezii. Anebo jen tak čumí a vidí, to se taky počítá. Oni totiž vidí víc. Tohle jsou opravdoví umělci. Tisíckrát lepší než většina toho, co se motá kolem festivalu. Než nějaký kreténi, kteří si strkají lego do nosu a ještě se u toho fotěj. Prasata. Kdyby se našli sběratelé, kteří by si věci všech těch tady za rozumný prachy kupovali, kdyby oni jim to byli schopní nabídnout, myslím, že by to řadě z nich zachránilo život. To není nadsázka, myslím to doslova. Že by se třeba nezničili. Aspoň ne tak rychle. Že by ty svoje věci nespálili ani nepoblili, ani by ty věci někdo po jejich smrti jednoduše nevyvezl na skládku, protože mu to haraburdí překáželo v baráku. Jenom že tady je železná opona, rozumíš? Železná opona. Nechaj je tu všechny pochcípat na chlast a vlastní mýty jako indiány v rezervaci. Nikdo jim neublíží, ale to si piš, že se s nima taky nikdo nebude bavit. Třeba to navzdory všemu někdo z nich zvládne, jeden z tisíce, z milionu. Bude tak ujetej a zároveň tak soudnej, že ze svých vizí bude schopnej udělat prachy, a dobře, třeba mu z toho ani nehrábne, třeba za ty prachy koupí nějakej domek ve slušnější čtvrti, klidně z papundeklu, ale se zahrádkou, pořídí si psa a zajistí rodinu, možná s ním dokonce ani jeho kamarádi nevyfakujou a nebude se jich muset vzdát. Možná jeden z milionu ten most postaví. Ale to je právě ta výjimka, co potvrdí ten milion ufetovanejch, uchlastanejch, zničenejch n ádhernejch lidí, po kterých ani pes neštěkne. Sem totiž žádný kurátoři nechoděj, a když, tak dělaj pro galerii, která vypadá jako tenhle lokál. Sem se kurátoři bojej, protože než by si vypili první kolu, měli by pochcanej auťák. Kdežto chlápek s legem v nose kurátorům nabídne čaj a sušenku, přijme je pěkně v obleku, čerstvě vysmrkanej, dá jim vizitku a bude s nimi udržovat pravidelný e-mailový kontakt. Ten to zvládne, protože taky nemá v hlavě nic jinýho. Kdežto tihle… pochcat drahej auťák, zhulit se trávou a ráno napsat strašně smutnou báseň o rybce v akváriu. To je tak to, co zvládnou.“ Ester měla najednou v očích slzy. Chvíli mlčela, pak pohodila hlavou, dopila pivo a obratem u ní přistálo další. „Chybí mosty,“ řekla. Potom jsem ucítil její kůži na dlaních, její vůni, její hnědé oči se na mne zblízka podívaly, dívaly se do mne, dívaly se skrze mne ještě někam dál, široké zorničky,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201297