možná ani nevěří, že ještě nějaká je. Skoro každej z nich přitom něco dělá, maluje, hraje, filmuje, fotí, píše poezii. Anebo jen tak čumí a vidí, to se taky počítá. Oni totiž vidí víc. Tohle jsou opravdoví umělci. Tisíckrát lepší než většina toho, co se motá kolem festivalu. Než nějaký kreténi, kteří si strkají lego do nosu a ještě se u toho fotěj. Prasata. Kdyby se našli sběratelé, kteří by si věci všech těch tady za rozumný prachy kupovali, kdyby oni jim to byli schopní nabídnout, myslím, že by to řadě z nich zachránilo život. To není nadsázka, myslím to doslova. Že by se třeba nezničili. Aspoň ne tak rychle. Že by ty svoje věci nespálili ani nepoblili, ani by ty věci někdo po jejich smrti jednoduše nevyvezl na skládku, protože mu to haraburdí překáželo v baráku. Jenom že tady je železná opona, rozumíš? Železná opona. Nechaj je tu všechny pochcípat na chlast a vlastní mýty jako indiány v rezervaci. Nikdo jim neublíží, ale to si piš, že se s nima taky nikdo nebude bavit. Třeba to navzdory všemu někdo z nich zvládne, jeden z tisíce, z milionu. Bude tak ujetej a zároveň tak soudnej, že ze svých vizí bude schopnej udělat prachy, a dobře, třeba mu z toho ani nehrábne, třeba za ty prachy koupí nějakej domek ve slušnější čtvrti, klidně z papundeklu, ale se zahrádkou, pořídí si psa a zajistí rodinu, možná s ním dokonce ani jeho kamarádi nevyfakujou a nebude se jich muset vzdát. Možná jeden z milionu ten most postaví. Ale to je právě ta výjimka, co potvrdí ten milion ufetovanejch, uchlastanejch, zničenejch n ádhernejch lidí, po kterých ani pes neštěkne. Sem totiž žádný kurátoři nechoděj, a když, tak dělaj pro galerii, která vypadá jako tenhle lokál. Sem se kurátoři bojej, protože než by si vypili první kolu, měli by pochcanej auťák. Kdežto chlápek s legem v nose kurátorům nabídne čaj a sušenku, přijme je pěkně v obleku, čerstvě vysmrkanej, dá jim vizitku a bude s nimi udržovat pravidelný e-mailový kontakt. Ten to zvládne, protože taky nemá v hlavě nic jinýho. Kdežto tihle… pochcat drahej auťák, zhulit se trávou a ráno napsat strašně smutnou báseň o rybce v akváriu. To je tak to, co zvládnou.“ Ester měla najednou v očích slzy. Chvíli mlčela, pak pohodila hlavou, dopila pivo a obratem u ní přistálo další. „Chybí mosty,“ řekla. Potom jsem ucítil její kůži na dlaních, její vůni, její hnědé oči se na mne zblízka podívaly, dívaly se do mne, dívaly se skrze mne ještě někam dál, široké zorničky,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201297
unavený, smutný hřejivý pohled, a pak hospoda zmizela, fabrika na prázdno zmizela, festival zmizel, zmizeli dokonce i Vojta, Dejv a Doláč, každý do svého ráje a v celé rozlehlé texaské stepi jsme kromě pásovců, bizonů a studánek ropy zbyli jen já a Ester, díval jsem se do těch očí, počítal pihy okolo nosu, které se ke mně velice pomalu přibližovaly… V tu chvíli mne někdo praštil do zad a já dopadl zpátky do své barové židličky. „No to snad není možný, kde se tu bereš, chlape??! A v jaký společnosti! No mě snad šálí zrak. Ahoj, Ester, teda jestli ti ještě pořád můžu říkat křestním jménem, dlouho jsi tu nebyla, přeci jen už sis možná…“ „Čau, Louky,“ přerušila ho Ester. „Kde se tu bereš ty? Myslela jsem, že jsi byl na Islandu.“ „No ale to už je několik měsíců, holčičko. Ve středu jsem byl ještě v Amsterodamu, to je pravda, ale to už je taky dávno. Teď jsem tady. Totiž tenhle tvůj… známej… mě nějak přitahuje, nebo já jeho. Upřímně vzato, já si o něm myslím, že je to spíš čert než buzna, zjevuje se mi pravidelně na dost divnejch místech. Ale totéž si asi myslí on o mně. Aspoň doufám,“ žvanil Louky a oči mu zářily. „Děcka, zvu vás na malou procházku, mám pro vás dárek, musíme tohle setkání nějak oslavit, ne?“ „Ok, Louky, ale něžně, musíme zítra fungovat,“ souhlasila Ester. „Nikdo neumí být tak něžný jako já. Sorry, kamaráde, ale tak to prostě je,“ plácl mě Louky bodře přes rameno a námořnickým krokem se vydal na ztichlou zahrádku. Venku lehce mžilo. Schovali jsme se pod strom a za chvíli už se vůně cypřiše mísila s vůní Amsterodamu. Louky soustředěně a zručně pracoval na obrovském jointu. Když byl hotový, podal ho Ester a připálil jí. „A jinak ti to funguje, Ester? Všechno v pohodě?“ „Všechno v pohodě,“ potáhla Ester a svěřila mi Amsterodam. Potáhl jsem. „Tak to je v pohodě, rád tě tu vidím,“ zaradoval se Louky, když se konečně dostalo i na něj. Amsterodam nám potom přistavil malou lodičku, na které jsme obepluli cypřiš několikrát dokolečka. Když jsme vystoupili, byli jsme zpátky v Texasu, který ale mezitím horkem trochu změkl a začal se vlnit. Na obzoru povlávaly v dešti roztančené mrakodrapy, osamocené a plaše smutné jako dvoumetrová dívka v hračkářství. Vrátili jsme se
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201297
do baru, Louky si ode mne vzal desky s fotografiemi a začali si je s Ester prohlížet. Neříkal jsem nic, nebylo třeba. Možná právě Louky ten most postaví, napadlo mě. Třeba se mu to povede. Ale Louky ani žádnej most stavět nemusí. Louky je všude. Louky je prostě mimo a jeho modely jsou vražedný. Když Ester narazila na Bubiho, otřásla se, takže byla chvíli hodně rozmazaná a nebylo úplně jasné, kde je rozesmátý Louky, kde bar a kde je ona. „Hele, ty oči… Strašný. Smutný a studený…“ řekla jenom. Na ta slova se Bubi vyloupl z desek, hodil do sebe panáka jamesona a udeřil na barmana. Hele, kámo, kam se zašila Budoucnost? Vím, že tu někde ta děvka je, tak se ji nesnaž krýt, nebo to šeredně odskáčeš! Barmanovi se rozklepala kolena: Před lety odešla na hajzl a vod tý doby ji nikdo neviděl. Opravdu. Můžete mi věřit, pane Bubi, vám bych přeci nelhal. Bubi na to neřekl ani popel, jenom odhodil skleničku za sebe a já si trochu polil kalhoty. Potom zamířil k záchodům. Vydal jsem se za ním, ale nebylo to snadné, v cestě mi seděli různí lidé a musel jsem překonat tisíce židliček a stolů, občas mě některý z nich div nesrazil na zem. Ze stěn na mne doráželi démoni. Někteří mi pomáhali, jiní škodili, další se prali sami mezi sebou. Vší silou jsem se však udržel na nohou, tady končila legrace, věděl jsem, co Bubi dokáže. Jenže on měl několik metrů náskok a to nakonec rozhodlo. Než jsem ho stačil zneškodnit, vytáhl Walthera ráže 7,65 mm a vypálil přes dveře společného hajzlu třicet strašlivých ran. Potom odfoukl dým z hlavně a způsobně se navrátil do mých desek s fotografiemi. S hrůzou v očích jsem se dopotácel na místo činu, ale bylo už po všem. Místnůstka prázdná, na stropě se houpala žárovka a na bílé zdi naproti mně bylo až na cihlu vyškrábáno NO FUTURE. Napil jsem se vody z kohoutku a omyl si červený obličej, snažil jsem se zhluboka dýchat. Na bar jsem se vrátil asi po pěti minutách, sice ještě pomalým, ale už pevným krokem. Řekl jsem Loukymu, že je parchant. Ester už mezitím zaplatila a odvedla mě k autu. „V pohodě?“ vyzvídala starostlivě. „Jo, teď už jo.“ „Tak fajn, ani to dneska nikdo nepochcal. Můžeme nastoupit.“ „Kam pojedeme?“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201297