11 Někdo zaklepal na dveře. Zavřela jsem oči, nevydala ani hlásku, ale dveře se stejně otevřely. Byla to Nilgün. „Babičko, je vám dobře?“ Nic jsem neřekla. Chtěla jsem, aby se mi podívala na bledou tvář a nehybné tělo a poznala, jak trpím. „Už je vám líp, babičko, do obličeje se vám vrátila barva.“ Otevřela jsem oči a pomyslela si: nikdy nepochopí a jenom se budou usmívat s těmi svými plastovými lahvemi kolínské a předstíranou radostí a já zůstanu úplně sama se svou bolestí, minulostí a myšlenkami. Dobře, nechte mě být s krásnými, čistými myšlenkami. „Jak se máte, babičko?“ Jenže oni mě nenechají. A já nic neřeknu. „Hezky jste se vyspala. Chtěla byste něco?“ „Limonádu!“ vyhrkla jsem, a když Nilgün odešla, zůstala jsem zase sama s krásnými, čistými myšlenkami: na tvářích horkost po probuzení z vlahého spánku a v mysli – sen, obraz snu: byla jsem malá, seděla ve vlaku z Istanbulu, vlak projížděl zahradami, viděla jsem půvabné staré zahrady, prostupující jedna druhou; Istanbul byl daleko, zatímco my byli v těch zahradách v zahradách v zahradách. Nato jsem si připomněla ty první dny: kočár, vědro u studny, drnčící rumpál, šicí stroj, cvakavý, poklidný rytmus jeho pedálu; a pak smích, slunce, barvy, nečekané rozradostnění, přítomnost naplněnou přítomností, Selâhattine, na ty první dny jsem myslela: jak jsme vystoupili v Gebzi, protože se mi ve vlaku udělalo zle... Jak jsem se v Gebzi svíjela v pokoji nějakého zájezdního hostince, jak jsme poprvé -99-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201295