11 Někdo zaklepal na dveře. Zavřela jsem oči, nevydala ani hlásku, ale dveře se stejně otevřely. Byla to Nilgün. „Babičko, je vám dobře?“ Nic jsem neřekla. Chtěla jsem, aby se mi podívala na bledou tvář a nehybné tělo a poznala, jak trpím. „Už je vám líp, babičko, do obličeje se vám vrátila barva.“ Otevřela jsem oči a pomyslela si: nikdy nepochopí a jenom se budou usmívat s těmi svými plastovými lahvemi kolínské a předstíranou radostí a já zůstanu úplně sama se svou bolestí, minulostí a myšlenkami. Dobře, nechte mě být s krásnými, čistými myšlenkami. „Jak se máte, babičko?“ Jenže oni mě nenechají. A já nic neřeknu. „Hezky jste se vyspala. Chtěla byste něco?“ „Limonádu!“ vyhrkla jsem, a když Nilgün odešla, zůstala jsem zase sama s krásnými, čistými myšlenkami: na tvářích horkost po probuzení z vlahého spánku a v mysli – sen, obraz snu: byla jsem malá, seděla ve vlaku z Istanbulu, vlak projížděl zahradami, viděla jsem půvabné staré zahrady, prostupující jedna druhou; Istanbul byl daleko, zatímco my byli v těch zahradách v zahradách v zahradách. Nato jsem si připomněla ty první dny: kočár, vědro u studny, drnčící rumpál, šicí stroj, cvakavý, poklidný rytmus jeho pedálu; a pak smích, slunce, barvy, nečekané rozradostnění, přítomnost naplněnou přítomností, Selâhattine, na ty první dny jsem myslela: jak jsme vystoupili v Gebzi, protože se mi ve vlaku udělalo zle... Jak jsem se v Gebzi svíjela v pokoji nějakého zájezdního hostince, jak jsme poprvé -99-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201295
přijeli do Cennethisaru, že má dobré ovzduší... Přístaviště opuštěné poté, co postavili železnici, tři čtyři staré domy, tři čtyři kurníky, ale jak je tady nádherný vzduch, viď, Fatmo? Není třeba jezdit nikam daleko! Usadíme se tady! Budeme blízko Istanbulu a tvým rodičům, nebude se ti stýskat, a navíc budeme připraveni hned vyrazit zpátky, až padne vláda! Postavíme si tady dům! Tehdy jsme se spolu dlouze procházeli: V životě je toho třeba tolik udělat, Fatmo, říkával Selâhattin, pojď, trochu ti ukážu svět, jakpak se má děťátko v tvém břiše, kope?, bude to chlapec, vím to, pojmenuju ho Doğan, ten, kdo se rodí, aby nám připomínal tenhle nově se rodící svět, aby žil vítězoslavně a se sebedůvěrou a věřil, že mu vlastní síly na svět stačí! Dávej pozor na své zdraví, Fatmo, to bychom měli oba dva, abychom žili dlouho, svět je vskutku mimořádné místo, viď, tamty rostliny, tamty odvážné stromy, které rostou samy od sebe: beztak není možné, aby člověk tváří v tvář přírodě nežasl, budeme tak jako Rousseau žít v náručí přírody, daleko od těch nepřirozených, hloupých sultánů a podlézavých pašů, všechno znovu přezkoumáme rozumem. Už jenom na to pomyslet je taková nádhera! Jsi unavená, miláčku? Chyť se mě, koukej na krásu téhle země a nebe, mám takovou radost, že jsem se zbavil všeho toho pokrytectví Istanbulu, že se mi skoro chce napsat Talatovi děkovný dopis! Nechme ty v Istanbulu, ať si shnijí ve vlastní vině a bolesti a mukách, které s chutí působí jeden druhému! My budeme promýšlet a prožívat zcela svěží, prosté, svobodné, veselé, dočista nové věci a vybudujeme tady nový svět, svět svobody, jaký Východ dosud nepoznal, ráj rozumu na zemi, přísahám, Fatmo, že se to podaří, a uděláme to dokonce lépe než lidé na Západě, můžeme se přece poučit z jejich chyb, a i když se toho ráje rozumu zde třeba nedočkáme my a možná ani naši synové, vdechnou mu život naše vnoučata, to ti přísahám! A tomu dítěti v tvém břiše musíme dát za každou cenu dobré vzdělání, nedovolím, aby jedinkrát plakalo, nikdy ho nebudu učit tomu, -100-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201295
čemu říkají strach, té orientální melancholii, plačtivosti, pesimismu, poraženectví a příšerné odevzdanosti osudu; o jeho vzdělání se budeme starat oba, vychováme z něj svobodného jedince, chápeš, co to znamená, viď, výborně, jsem na tebe hrdý, Fatmo, vážím si tě a považuji tě za svobodného, nezávislého člověka, a ne za konkubínu, otrokyni, služku, jak vidí své ženy ostatní muži: jsi se mnou rovnoprávná, chápeš? Ale už bychom se měli vrátit, ano, život je sice krásný jako sen, ale je třeba pracovat, aby tento sen viděli i ostatní; vracíme se. „Babičko, přinesla jsem vám limonádu.“ Zvedla jsem hlavu z polštáře: „Nech ji tady,“ řekla jsem, a když limonádu pokládala: „Proč ji nepřinesl Recep? To tys ji udělala?“ „Já, babičko,“ odpověděla Nilgün. „Recep měl mastné ruce, chystá jídlo.“ Protáhla jsem obličej a bylo mi tě líto, holčičko, co naplat, vidíš, trpaslík už dávno obelstil i tebe; to on dělá, je záludný. Přemýšlela jsem, jak se mezi ně vetřel, jak jim zakalil rozum, jak je svou odpornou, ošklivou existencí dusil v tom ničemném pocitu studu a viny, jak je ošálil stejně jako mého Doğana. Vypráví jim něco? Hlava mi znaveně klesla na polštář a já chuděra pomyslela na tu strašlivou, ubohou představu, která mi v noci nedávala spát. Představovala jsem si, že jim trpaslík všechno vypráví: Ano, milostpaní, vyprávím, do detailů vašim vnoučatům líčím, co všechno jste udělala mně a mé ubohé matce a mému bratrovi, ať to vědí, protože jak můj nebožtík otec, buď zticha, trpaslíku, tak dobře, jak nebožtík Selâhattin bey tak krásně napsal, Bůh už naštěstí není, je jen vědění, všechno můžeme, ne, musíme poznat, tak ať znají pravdu; a oni ji znají, protože jsem jim všechno pověděl, a teď říkají, chudáčku Recepe, naše babička tě tedy takhle strašně trápila a pořád ještě trápí, to je nám moc líto, cítíme se provinile, a proto si teď nemusíš mýt mastné ruce a dělat limonádu, jen si líně seď a nepracuj, vždyť máš na tenhle dům taky nárok, říkají určitě, protože Recep vyprávěl; -101-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201295