Auta byla pro Nickyho a Stanleyho další společný koníček. Za auto nikdy nezaplatili víc než 5 liber a jejich cílem bylo dostat z něj rychlost 60 mil v hodině (96 km/h). Po jedné dvou mílích buď vypověděl motor, nebo píchli. Nejnáročnější úkol je čekal, když se ve snaze odstranit všechny vibrace a skřípění rozhodli rozebrat svůj velký Austin 7 do posledního šroubku. Zabralo jim to nějakou dobu, a když ho pak zase složili dohromady, byly elektrické obvody úplně zpřeházené. Klakson zapínal světla a páčka na světla ovládala ukazatele směru. Nikdy to nespravili. V bytě nad nimi bydlel policista z přepadového oddílu s manželkou, s nimiž se docela spřátelili. Poněvadž se pořád vrtali v autech, domluvili si se svým kamarádem z policejní lítačky, že když si budou chtít vyzkoušet auto v ulicích, dají mu vědět a on bude předstírat, že je po Edgware Road pronásleduje, takže si budou moci auto důkladně „projet“ a přitom se vyhnou tomu, aby je ostatní méně vstřícní policajti zastavovali kvůli překročení rychlosti. Nickyho společenská zodpovědnost se netýkala dopravních předpisů o rychlosti! Krátce nato, v roce 1934, byl ve Velké Británii zaznamenán dosud nejvyšší počet obětí dopravních nehod – 7343 mrtvých a 231 603 zraněných, přestože po silnicích tehdy jezdil asi jen jeden milion aut (pro porovnání: v roce 2008 to bylo při 33 milionech aut 2538 mrtvých a 228 367 zraněných). Polovinu mrtvých tvořili chodci a z toho tři čtvrtiny v zastavěných oblastech. Ministr dopravy Leslie Hore-Belisha mluvil o „masovém vraždění“. Důsledkem bylo zavedení „Belishových majáčků“, tedy světelných signálů na přechodech pro chodce, a od roku 1935 zavedení řidičských zkoušek. Ze svých mladických řidičských výprav Nicky naštěstí nemá žádné historky o srážení chodců. Jednoho dne se svým přátelským policejním sousedem popíjeli a on zničehonic spustil prudký výpad proti Židům se slovy, že nějaký Žid podvedl jeho matku. Stanley ani Nicky nereagovali, ale brzy nato ho pozvali na večírek do svého bytu, přičemž jedinými dalšími hosty byli jejich přátelé, o nichž věděli, že jsou Židé. Když jim pak druhý den děkoval, jak se jemu a jeho ženě večírek líbil, řekli mu: „Doufáme, že vám nevadí, že jsme pozvali Židy.“ Nevěřil jim a za
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201293