Auta byla pro Nickyho a Stanleyho další společný koníček. Za auto nikdy nezaplatili víc než 5 liber a jejich cílem bylo dostat z něj rychlost 60 mil v hodině (96 km/h). Po jedné dvou mílích buď vypověděl motor, nebo píchli. Nejnáročnější úkol je čekal, když se ve snaze odstranit všechny vibrace a skřípění rozhodli rozebrat svůj velký Austin 7 do posledního šroubku. Zabralo jim to nějakou dobu, a když ho pak zase složili dohromady, byly elektrické obvody úplně zpřeházené. Klakson zapínal světla a páčka na světla ovládala ukazatele směru. Nikdy to nespravili. V bytě nad nimi bydlel policista z přepadového oddílu s manželkou, s nimiž se docela spřátelili. Poněvadž se pořád vrtali v autech, domluvili si se svým kamarádem z policejní lítačky, že když si budou chtít vyzkoušet auto v ulicích, dají mu vědět a on bude předstírat, že je po Edgware Road pronásleduje, takže si budou moci auto důkladně „projet“ a přitom se vyhnou tomu, aby je ostatní méně vstřícní policajti zastavovali kvůli překročení rychlosti. Nickyho společenská zodpovědnost se netýkala dopravních předpisů o rychlosti! Krátce nato, v roce 1934, byl ve Velké Británii zaznamenán dosud nejvyšší počet obětí dopravních nehod – 7343 mrtvých a 231 603 zraněných, přestože po silnicích tehdy jezdil asi jen jeden milion aut (pro porovnání: v roce 2008 to bylo při 33 milionech aut 2538 mrtvých a 228 367 zraněných). Polovinu mrtvých tvořili chodci a z toho tři čtvrtiny v zastavěných oblastech. Ministr dopravy Leslie Hore-Belisha mluvil o „masovém vraždění“. Důsledkem bylo zavedení „Belishových majáčků“, tedy světelných signálů na přechodech pro chodce, a od roku 1935 zavedení řidičských zkoušek. Ze svých mladických řidičských výprav Nicky naštěstí nemá žádné historky o srážení chodců. Jednoho dne se svým přátelským policejním sousedem popíjeli a on zničehonic spustil prudký výpad proti Židům se slovy, že nějaký Žid podvedl jeho matku. Stanley ani Nicky nereagovali, ale brzy nato ho pozvali na večírek do svého bytu, přičemž jedinými dalšími hosty byli jejich přátelé, o nichž věděli, že jsou Židé. Když jim pak druhý den děkoval, jak se jemu a jeho ženě večírek líbil, řekli mu: „Doufáme, že vám nevadí, že jsme pozvali Židy.“ Nevěřil jim a za
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201293
Nickyho první auto. Okolo roku 1932.
Nicky se učí létat na letišti Stag Lane.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201293
čas, když se k tomuto tématu vrátili, řekl: „Nechápu, proč si ze mě s těmi svými přáteli pořád děláte legraci.“ Antisemitismus na sebe bral prapodivné podoby. Kromě aut měl Nicky další méně obvyklý zájem, a to všechny novinky v letectví. Možná v něm tuto vášeň vzbudila scéna, kdy spatřil ve Stowe přistát Geoffreyho de Havillanda juniora, ale i kdyby to bylo jinak, prostě využil příležitost, již mu poskytl jeho rostoucí příjem, a dal se na létání. Ve čtyřiadvaceti letech se zapsal do Londýnského leteckého klubu na letišti Stag Lane v Kingsbury na severu Londýna – pět let po slavné anglické průkopnici ženského létání Amy Johnsonové. V době, kdy se učil létat, aby získal pilotní průkaz, ji tam občas potkával. Přes své očividné nadšení pro létání mu nepropadl tak jako mnozí z generace prvních pilotů a souběžně s touto zálibou se věnoval i jiným společenským a kulturním aktivitám. Nicky Stanleyho často doprovázel na návštěvu jeho rodičů, kteří se přestěhovali do Cumberland Terrace v Regent’s Park ve středu Londýna. Pořádali tam i velkorysé vánoční večírky plné zábavy. Ačkoli často navštěvoval i své rodiče, nebyl jejich životu tak nablízku, aby si s plnou vážností uvědomil pokračující rozpad jejich manželství. Když o tom s odstupem přemýšlí, vybavuje si, že jeho matka měla několik blízkých přátel mezi muži. Chodili s celou rodinou na výlety nebo docházeli na návštěvu k nim domů, Nicky je však vždy považoval za rodinné přátele, ne za matčiny. Její inteligenci deprimovala bezduchost života manželky podnikatele, zvláště když už děti byly samostatné. Všichni její sourozenci byli úspěšní odborníci, ale ona, přestože byla nejstarší a neméně intelektuálně vybavena, byla kromě divadla a koncertů odkázána na bridž. Milovala chytré diskuse a debaty a to jí její pánští návštěvníci mohli poskytnout, když to manžel nedokázal. Její první přítel byl muž jménem Alfred Hicks. Byl to bratr konzervativního poslance a v druhé polovině dvacátých let ministra vnitra Williama Joynson-Hickse. Ten měl informace o někdejší špionské aféře Lizzie Wertheimové a mohl dobře vědět o Lizziných stycích s přáteli jeho bratra. Alfred často s Wertheimovými trávil
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201293