Jan ji zahlédl, drobnou postavičku, jež neprocházela po zahradě mezi bělostnými prostěradly a cíchami a ubrusy vzdouvajícími se ve vánku jako obří bílé prapory, nýbrž nehybně stála na poli jako osamělý strašák. Chtěl, aby se mu poddala, tahle zvláštní Angličanka, kterou už možná nikdy nespatří. Varoval své chlapy, že se snese k její zahradě, aby dodržel slib, a úsměvy, šťouchance i pomrkávání, které jeho slova vyvolala, nevnímal. Bylo veřejným tajemstvím, že se jejich velitel do téhle (ovdovělé?) Angličanky zamiloval, jelikož byl měkkosrdcatý, přestože byl drsňák. Dobírali si ho a vtipkovali na jeho adresu do vysílaček, když v čele perutě zamířil níž. Raději své rádio vypnul, protože tenhle okamžik patřil jen jemu a jí. Chtěl s ní být sám. Spatřil její tvář, měla ji zvednutou jako dítě, stála tam v poli, maličká a osamělá, a hleděla k nebi s očekáváním a úžasem. Usmál se a zamával a byl přesvědčený, že ho jasně zahlédla a taky mu zamávala. Jakmile ji přeletěl, jakmile minul její zahradu i okolní lány, jednou dvakrát si vzlykl, třetí vzlyk však už potlačil, znovu si zapnul vysílačku a řekl svým mužům, ať se mají na pozoru, ať na sebe dávají pozor; že jich v příštích dnech, týdnech a možná i měsících bude všech zapotřebí. Bože chraň, ale ano, možná i v příštích letech. Pokud by při tomto přeletu zahlédli jakýkoliv stroj Luftwaffe – což bylo sice nepravděpodobné, leč možné –, měli Němce beze stopy lítosti sestřelit. Věděl, že to patrně nemusí zdůrazňovat, přesto své muže burcoval. „Pamatujte,“ řekl v rodném jazyce, „že ty nacistické svině zaslouží, co se do nich vejde.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201246
11
24. června 1940 Milá Dorotheo, toto je tedy první z dopisů, které vám hodlám napsat. Doufám, že jich bude mnohem více – byť to samozřejmě znamená, že nebudeme spolu. Ale lepší než být po smrti, ne? Viděla jste mne, jak jsem Vám minulé úterý mával? Vypadala jste tak smutně. Snad už jste teď veselejší. Býval bych Vám napsal dříve, každý den ale máme něco na práci. Nemějte o mne strach. S nebezpečím jsem se doposud nesetkal. Mí muži a já se účastníme cvičení, neustále se po nás chce, abychom dělali to, co už umíme. Je to ubíjející! A ponižuje nás to. Nesmíme však odporovat. Já ovšem odporuji, jelikož ovládám angličtinu. Dohaduji se, leč zatím marně. Nevzdávám se. Už jim ta má neodbytnost leze krkem. Část těchto lidí je arogantní. Myslí si, že létat mohou jen Angličané. Ach, odpusťte mi, moc se však zlobím. Nakonec ale uspějeme. Bydlíme tady v hezkých ubikacích. Strava je dobrá a je jí hodně, lůžka jsou pohodlná. Samozřejmě mám vlastní světnici, tichou, na konci chodby. Mohu zavřít dveře, zavřít se před světem a psát Vám. Čekám na Váš dopis, Jan
2. července 1940 Má milá Dorotheo, dosud mi od Vás nepřišla ani řádka, doufám však, že jste můj list dostala. Nyní posílám další. Rukopis zřejmě za nic nestojí, jsem však
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201246
unavený. Stále se dohaduji. Občas přemítám, jestli jsem se vůbec měl do Anglie vydávat. Nikam jinam jsem se však vrtnout nemohl. Přesto je to zklamání. Mí muži zuří. Ale co naděláme? Kolečka anglických mozků se otáčejí tuze pomalu, zdá se. Nedůvěřují nám, podle mého soudu by však měli být rádi za naši pomoc, za naše zkušenosti, za náš um. Mluví se teď o tom, že naší peruti přidělí anglického velitele. Vypadá to tedy, že ani má angličtina není dost dobrá. Ale co Vy, milá přítelkyně? Co se u Vás děje? Odhaduji, že se Vám vede tak jako doposud? A co děvčata? Stále tvrdě dřou, stále Vás baví? Jsou to hodné mladé ženy, dobré společnice pro mou přítelkyni, osamělou ve svém červeném domku, skrytém v polích Lincolnshiru. Myslím na Vás často. Nevím, kdy se za Vámi vrátím, doufám však, že brzy. Chybíte mi. Prosím, napište mi. Jan
6. srpna 1940 Milá Dorotheo, někdy je jednodušší vypsat niterné myšlenky a pocity na papír než o nich hovořit. Musím Vám říct, že těch pár týdnů, které jsme si spolu užili, patřilo v mém životě k nejlepším. Navzdory všemu, co se stalo, co se děje a co se dít bude, zůstanu navždy vděčný za důvody, jež mě dovedly až do Anglie a za Vámi. Neměl jsem čas psát. Každý den jen cvičení, cvičení, cvičení. A k čemu? Britští oficíři mne nemají v lásce, to vím. Mí muži zoufale touží létat, bojovat s Němci. Potřebujeme boj. Snad se brzy dočkáme, snad pochopí, že marní náš talent. Dny jsou dlouhé a povětšinou teplé a slunečné, takže probíhá řada bitev. Luftwaffe nedopřává RAF ani chvíli oddechu. Dnešek však byl klidnější a všichni měli příležitost si odpočinout. Mám strach, Dorotheo. Když totiž člověk nalezne v životě skutečnou velkou radost a útěchu, je těžké se rozloučit. My dva se proto loučit nebudeme. Já se vrátím, zamezit tomu může jedině má smrt. Můžete mi psát? Často? Tak často, jak jen to půjde? Dokud za Vámi zase nepřijedu?
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201246