Jan ji zahlédl, drobnou postavičku, jež neprocházela po zahradě mezi bělostnými prostěradly a cíchami a ubrusy vzdouvajícími se ve vánku jako obří bílé prapory, nýbrž nehybně stála na poli jako osamělý strašák. Chtěl, aby se mu poddala, tahle zvláštní Angličanka, kterou už možná nikdy nespatří. Varoval své chlapy, že se snese k její zahradě, aby dodržel slib, a úsměvy, šťouchance i pomrkávání, které jeho slova vyvolala, nevnímal. Bylo veřejným tajemstvím, že se jejich velitel do téhle (ovdovělé?) Angličanky zamiloval, jelikož byl měkkosrdcatý, přestože byl drsňák. Dobírali si ho a vtipkovali na jeho adresu do vysílaček, když v čele perutě zamířil níž. Raději své rádio vypnul, protože tenhle okamžik patřil jen jemu a jí. Chtěl s ní být sám. Spatřil její tvář, měla ji zvednutou jako dítě, stála tam v poli, maličká a osamělá, a hleděla k nebi s očekáváním a úžasem. Usmál se a zamával a byl přesvědčený, že ho jasně zahlédla a taky mu zamávala. Jakmile ji přeletěl, jakmile minul její zahradu i okolní lány, jednou dvakrát si vzlykl, třetí vzlyk však už potlačil, znovu si zapnul vysílačku a řekl svým mužům, ať se mají na pozoru, ať na sebe dávají pozor; že jich v příštích dnech, týdnech a možná i měsících bude všech zapotřebí. Bože chraň, ale ano, možná i v příštích letech. Pokud by při tomto přeletu zahlédli jakýkoliv stroj Luftwaffe – což bylo sice nepravděpodobné, leč možné –, měli Němce beze stopy lítosti sestřelit. Věděl, že to patrně nemusí zdůrazňovat, přesto své muže burcoval. „Pamatujte,“ řekl v rodném jazyce, „že ty nacistické svině zaslouží, co se do nich vejde.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201246