dědeček? děsí se Teitur v duchu a všechno mu najednou připadá šedé a neutěšené. Dlaní bezmyšlenkovitě pře jede po stole, otevře oči a setká se s chlapcovým pohle dem. Ze sálu se nesou salvy smíchu tlumené skleněnými dveřmi, starší bráška se evidentně baví, pronese Gísli uštěpačně a vytáhne paklík karet. Kdo hraje karty, ne musí mluvit o nepříjemných věcech a alespoň na chvíli se může vyhnout životu. Chlapec se nepřidá, jen hru sle duje. Natáhne se pro sklenici, už si na ten těžký nápoj trochu zvykl, ale sklenice je tak bachratá, že musí za klonit hlavu. V tu chvíli zahlédne Ragnheid, má na sobě modré šaty, je napůl schovaná za zárubní, a nenápadně, ale velmi netrpělivě mu posunkem naznačuje, aby šel za ní. Chlapec váhavě vstane, ostatní si zřejmě ničeho ne všimli. Jde za ní. Už jsem si myslela, že si mě nevšimneš, zašeptá Ragnheid, strhne chlapce a odtáhne ho do zákoutí, kde je nikdo neuvidí. Na sobě má nebesky modré šaty, ně který z bohů asi utrhl kus oblohy a obtočil ho kolem ní, v živůtku jí nebe těsně přiléhá k tělu, pod pasem se mírně rozšiřuje. Odtáhne ho do zákoutí a stoupne si tak blízko k němu, že cítí její prsa, tisknou se k němu, třeba o tom Ragnheid ani neví, možná o tom ale ví moc dobře, ňadra jsou pevná a dost velká, jistý si tím ale není, o prsou prakticky nic neví, moc rád by je ovšem znovu ucítil na těle. Vlasy má sepnuté do drdolu, chlapec si pro hlíží hebký krk, nahá ramena. Kdo má taková ramena, musí být šťastný. Nemáme moc času, řekne Ragnheid přidušeně. Uvěznila chlapce v rohu, nemá kam unik nout a ani nikam utíkat nechce, oni na mě totiž čekají, řekla jsem, že si jen potřebuju odskočit, že potřebuju na
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201236