ČESK Á DEMOKR ACIE PO ROCE 1989
v období, kdy se se státním tajemstvím – s odpuštěním – zachází někdy jako s kusem hadru, by mohlo dojít k jeho zneužití.“60 Přihlédneme‑li k výše zmíněným skutečnostem vyjádřeným jak v projevu Ladislava Lise, tak zejména v projevu Richarda Sachera před parlamentem, nezdá se nám interpretace, kterou ve své práci podává Jiří Suk, tak jedno značná. Podle Sukova názoru byla koncepce kontinuity v nejvyšších patrech hierarchie „nanejvýš sporná a demokratické hnutí ji odmítalo“ (Suk 2003: 365). Suk však nijak nekonkretizuje, proč byla tato strategie sporná. Nebere v potaz mnohé faktory, které objektivně bránily tomu, aby postup politické elity (mezi kterou z hlediska reálného rozložení politické moci vůdci KC OF uzavření „pod Hradem“ vlastně nepatřili – a Suk to sám uznává) byl zásadně odlišný od strategie personální kontinuity. Podle našeho názoru je třeba brát v úvahu zejména tyto faktory: Politická elita, jež se dostala do nejvyšších ústavních funkcí po listopadu 1989 a často pocházela z prostředí disentu, se před rokem 1989 nijak nepřipravovala na možnost převzetí moci – nemohla se tudíž zcela a okamžitě „odstřihnout“ od spolupráce s lidmi, kteří v jednotlivých centrálních úřadech státní správy znali rutinní úřednické postupy – tedy pokud nechtěla dopustit naprostý chaos. Nezapomínejme, že OF v prvních několika týdnech o skutečnou politickou moc ani neusilovalo, ale bylo k ní více méně dotlačeno ulicí a soustředěným tlakem Ladislava Adamce, Mariána Čalfy a jejich poradců. Nová politická elita si nejvíce ze všeho cenila poklidnosti prováděného přechodu k demokracii – a ta by jen velmi těžko mohla přetrvat v případě výrazné personální diskontinuity. Nehledě již k tomu, že kus pravdy měl i Richard Sacher, když upozorňoval, že s vaničkou bývalo při prověrkách často vylito i dítě – neboli skuteční odborníci byli z úřadů vyhazováni jen proto, že se nechtěli podrobit proceduře dostatečně poníženého projevování loajality novým – často kontroverzním – ústavním či jen vysoce postaveným činitelům. Přehoupla‑li by se vlna požadavků na absolutní diskontinuitu do celé společnosti, mohlo to vést (a často také vedlo) k mnoha novým křivdám, jež zcela zbytečně diskreditovaly nový režim v očích veřejnosti – a konec konců i západního světa (viz neustálé kritiky orgánů Evropské unie na způsoby uplatňování lustračních zákonů v postkomunistických zemích, a zejména v České republice).
60 Všechny citace z jednání schůze FS pocházejí ze Stenoprotokolu z 27. společné schůze SL a SNFS, 19. dubna 1990, http://www.psp.cz/eknih/1986fs/slsn/stenprot/027schuz/s027031.htm.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201191