98 /Emoční poruchy v dětství a dospívání
však cítil, jak těžké a bolestivé téma nedávné minulosti to je. Mohl jsem jenom odhadovat, s čím vším je tento hrozný objev v její mysli spojen, jaké představy v ní zneužívání syna vyvolává a s čím se musí vnitřně vyrovnávat a bojovat. Pro otce homosexuálně zneužitých synů je fakt zneužití často spojen s pocity studu a se strachem, kterému psychoanalytikové říkají kastrační, protože je spojován s obavou ze ztráty „mužné síly“, maskulinity. Nejčastějšími pocity, se kterými se rodiče obětí sexuálního zneužití potýkají, jsou však pocity viny za skutečné nebo domnělé selhání, za to, že svou dceru nebo syna neochránili. Rodiče se zlobí na sebe, že se o ubližování včas nedověděli, že jej nepředvídali a že mu nezabránili. Málokterý rodič si přitom je rizika sexuálního násilí na dítěti plně vědom, natož aby s ním počítal. Zneužití dětí se obecně pokládá za spíše výjimečný, okrajový jev vyhrazený několika „deviantům“, kteří na děti číhají v křoví a na opuštěných místech. Přitom v naprosté většině případů jsou děti zneužívány lidmi, které důvěrně znají. Mezi pachateli jsou nejčastěji příbuzní z užší a širší rodiny, pak následují osoby, které jsou s dětmi v denním kontaktu. Obětí zneužití se děti mohou stát při běžné činnosti, v domácím či výchovném prostředí, nezřídka za zády svých rodičů. V rozporu se všeobecným vědomím je tímto způsobem v naší zemi ublíženo několika tisícům dětí a dospívajících ročně. Dalším faktem, o kterém Fandovi rodiče, podobně jako většina rodičů u nás, nebyli informo váni, je skutečnost, že sexuální uspokojování dospělých pomocí dítěte nemusí probíhat nijak dramaticky a ne vždy ho doprovází násilí. Naopak. Děti jsou do „her“ dospělých zasvěcovány a postupně „sváděny“ pomocí odměn. Odměny mohou mít formu materiální, například v podobě dárků, ale také abstraktní v podobě pocitu výjimečnosti a důležitosti. Obojí zřejmě hrálo roli i v případě Fandy. Důvěra k bratranci, radost z dárků i pocit důležitosti ze zapojení do tajné hry zřejmě hrály významnou roli v tom, že rodiče na zneužívání tak dlouho nepřišli. A kdyby ho jeden večer nenapadlo strkat tatínkovi jazyk do pusy, možná by k jeho zneužívání docházelo dodnes. „Ale jak to, že jsme na to nepřišli dříve, jak to, že jsme to neviděli?“ vykřikla maminka se slzami v očích. Musel jsem uznat, že má pravdu. Souhlasil jsem, že i kdyby rodiče žádné informace o riziku sexuálního zneužívání dětí nikdy předtím nedostali, museli si všimnout sexuálních projevů v synově chování už mnohem dříve. Museli, ale nevšimli. Příčinou jejich „slepoty“ však nemusel být malý zájem či zanedbávání. Rodiče se o Fandu podle všeho starali příklad ně. Důvody toho, proč maminka ani tatínek zvýšenou sexualitu v důsledku dlouhodobého zneužívání u syna neviděli dříve, mohly ležet v jejich vnitř ních zábranách. Pod vnitřními zábranami rozumíme síly působící v nevědomí, které nám znemožňují vidět a chápat věci tak, jak jsou. To, co nám brání
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201190