Christina se usmívá a Brian se šklebí: „Zveme tě na večeři, ty vole. To je snad lepší než nějaká známka.“ Pokrčím rameny a zadržuju smích. „Bylo by hezké najít ve schránce i něco jiného než jen složenky.“ „Tak to sorry, kámo. Prostě se s tím budeš muset naučit žít,“ dodává se smíchem. Servírka nám přináší sklenice s nápoji a zapisuje si naši objednávku. Brian stiskne Christině paži a druhou rukou si mne bradu. „Rád bych tě o něco důležitého požádal.“ Přikývnu. „My dva se známe už celé věky. Nejenže tě beru jako svého bráchu, ale taky jsi mě seznámil s láskou mého života.“ Při těchto slovech Christina jen povzdechne a pohladí Briana po vlasech. Jsou tak zamilovaní, že je těžké neprožívat jejich štěstí s nimi, ale taky není jednoduché ubránit se pocitům jisté sklíčenosti nad celou touhle situací a nad svým zpackaným milostným životem. Brian pokračuje: „A o to právě jde. Nenapadá mě nikdo jiný, koho bych chtěl vedle sebe za svědka víc než tebe. Můžu se na tebe spolehnout? Půjdeš mi za svědka?“ V úžasu ztrácím řeč. Pohlédnu z Briana na Christinu a vstávám, abych je oba objal. „No tohle! Díky za důvěru, Briane. Jasně že půjdu za svědka!“ Několik hostů nás pozoruje a usmívá se na nás. Cítím se poctěn, ale na druhou stranu to také znamená, že se z té svatby nemám šanci vyvléknout. Ne že bych to chtěl. Jen si nejsem jistý, jaké to bude, až se po všech těch letech znovu setkám se Sárou. Kdo ví? Možná ani nepřijede.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201009
9 „V
kolik hodin má přistát její letadlo?“ ptám se Briana, zatímco si mobil přidržuju ramenem a zápasím se svými zavazadly. „Čau chlape. No to je doba, co jsme se neslyšeli. Jo, mám se skvěle, díky za optání. A Christina? Ta se má taky výborně, je fajn, že se ptáš.“ Ironický podtón v Brianově hlase nelze přeslechnout. Konečně se mi podaří uvolnit si jednu ruku a uchopit mobil. Odkašlu si. „Takže, kdy jsi říkal, že má přiletět?“ Brian zaúpí. „Wille, já skutečně nevím. Neletí totiž přímo z Denveru a mámě řekla, že si vezme z letiště taxíka.“ „Taxíka? Vážně?“ Přicházím ke své odletové bráně a usedám na volnou lavičku. Nad hlavou mi zní oznámení z letištních reproduktorů. „Ty už jsi na letišti?“ zeptá se mě Brian. Zřejmě slyší okolní hluk. Krátce přelétnu očima proudy cestujících pohybující se všemi směry k odletovým branám. „Jo, letím do Montpelieru pro…“ Přeruší mě. „Pro to ocenění za tu tvou fotku? Úplně jsem zapomněl, že tam letíš už tento víkend. Christina mi prozradila, žes tu soutěž vyhrál. Gratuluju! Jaká je hlavní cena?“ „Žádný zázrak. Pět tisíc babek. Asi to věnuju naší škole.“ Podrbu se vzadu na krku. Sakra, měl bych se nechat ostříhat. Musím se objednat, ať to stihnu ještě před svatbou. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201009
„Cože?“ zabručí Brian. „Škole? Zbláznil ses? Mohli bychom si za to raději pořádně zapařit, třeba si můžeme znovu zajet na víkend do Atlantic City.“ „Ha, vážně si myslíš, že toužím po tom vidět tě znovu, jak zvracíš obloukem?“ provokuju jej a se smíchem vrtím hlavou. Na druhé straně je chvíli ticho. „Náhodou to tehdy byl senzační víkend.“ Vyprsknu smíchy. „Na většinu z něj si stejně nevzpomínám. Ale teď zpátky k Sáře. Opravdu nevíš, v kolik má přiletět?“ „Počkej chvíli.“ V mobilu zachrčí. Po chvíli se Brian ozve: „Promiň, budu muset končit, právě přišla Christina, mimochodem tě zdraví. Zavolám ti později.“ „Jasně, taky ji pozdravuj,“ odpovídám a zavěsím. Hryžu se do spodního rtu a bolestivě se kousnu, zatímco prohledávám své zavazadlo. Vytahuju si sendvič s vejci a sekanou. Snídaně pro šampióny. Měl jsem raději zavolat paní Mil lerové, ta by mi určitě řekla, v kolik má přistát Sářino letadlo. Mrknu na hodinky a rozhodnu se, že to pustím z hlavy. Přesto se mi Sářin nápad, vzít si taxíka z letiště, nelíbí. Proč nechce, aby ji někdo vyzvedl? Umí být tak tvrdohlavá. Bože, jak jen mi chybí. Dojím svou snídani a vyhazuju sáček do odpadu. Pak si posbírám zavazadla a zamířím k bráně. V letadle mě stevardka usadí vedle jakéhosi chlapa v obleku. Sedím u okýnka. Je brzy ráno. Jakmile se ocitneme nad mraky, usínám. Po přistání volám mámě, abych se ujistil, že je v pořádku. Ze zkušenosti vím, že telefon nezvedne. Skoro s nikým nemluví a žádné hovory nebere. Alespoň si však poslechne záznamník. „Mami, jsem ve Vermontu. Zavolám zase zítra, než odsud vyrazím zpátky domů.“ Vypínám si mobil a chvíli se na něj zamyšleně dívám. Nevím, jak to mám s mámou vyřešit. Začíná mi to přerůstat přes hlavu. Až na pár víkendů, které čas od času trávím mimo domov, ji vůbec nemůžu nechat samotnou. Cesta taxíkem do hotelu netrvá dlouho. Zakrátko držím v ruce klíč od svého pokoje. Slavnostní předávání cen se bude konat dnes večer v hotelovém salónku. Unaveně sebou praš100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201009