Teplé jídlo zabralo, nastal čas siesty, zatáhl jsem okenice. Odpočívám a přemýšlím, jestli se mi chce nebo nechce zajít pro čistou vodu. Špatně položená otázka – chtít se mi bude muset, jedná se jen o to, kdy. Rozhodnutí bylo nasnadě v momentě, kdy přestalo pršet. Toho jsem okamžitě využil, ale jak už to na horách bývá, vrátil jsem se zmáčený, jako kdyby mě do vody hodili. Tak a kašlu na to, řekl jsem si. Zasloužím si odměnu. Převlékl jsem se do suchého a při okně, otevřeném do poloviny, jsem si kafe slavnostně, tedy i s výhledem na smrkový les zcela zaslouženě vychutnal. Dalo se téměř stoprocentně předpokládat, že déšť zakrátko ustane, a já si pomyslel něco o zákonu schválnosti. Poslední doušek lahodné kávy, zavřel jsem okno a celý pokoj se opět ponořil do šedavé tmy. Tak jako později mnohokrát, ležel jsem nehybně, tupě zíral a poslouchal. Věřte nebo ne, tady by si sluch pročistil každý. Ale to jsem vlastně už jednou zažil. Během mé, tehdy ještě mládenecké dovolené, kterou jsem po nejvíce času trávil na kole, jsem zavítal i k rybníku navštívit svého kamaráda rybáře. K mému překvapení mě viděl rád víc, než by se dalo od tichého blázna očekávat. Brzy jsem se dozvěděl proč. Prý jestli by mi nevadilo, kdybych mu to tady, ty jeho tři pruty chvíli neohlídal. Že si jenom pro něco k snědku odskočí do krámu a zpátky bude na to tata. Potud nic neobvyklého, ale já a rybářem? Třebaže jenom na chvilinku, silně mě to vyděsilo. Co když mi zrovna něco zabere? No tak si poradíš, podběrák je tady, a už ho nebylo. Toho rybáře. A tak jsem čekal. Minut pět, deset, patnáct a dost možná, že i půl hodiny. Pár rybářů kolem, a přestože nikdo nemluvil, bylo toho tolik slyšet. Žáby občas kuňkly, kačeny se nad rybníkem honily, dva lístky ze stromu spadly na hladinu, ptáky různě skřehotat jsem slyšel a co všechno ke mně doléhalo až zdáli! Na houkající vlak jsem měl štěstí i bučet krávy jsem slyšel a krátce i letadlo, než někam zapadlo. Ale že bych si všiml toho, že se mi prut třese, jako by měl zimnici, na to mě museli zběsilým máváním a hulákáním upozornit až rybáři z protějšího břehu. Nebudu nikoho napínat – popadl jsem prut, zaseknul naviják, ale asi jsem něco udělal špatně. Najednou byl vlasec bez odporu a určitě kapitální kousek zase na svobodě. Vlasec jsem sklesle domotával ještě do příchodu značně posmutnělého blázna, jemuž nezbývalo nic jiného než klít, protože on tady dřepí už od pěti hodin a jemu že nezabrala ani bělička. Prý taková nespravedlnost. Má holt někdo štěstí, jiný zase smůlu. Nepřipravenému, tedy mně, bylo tenkrát štěstí tak akorát na hovno. Možná bych si z toho všeho měl vzít k srdci alespoň to, že k tomu, abych se stal úspěšným rybářem, mám zřejmě zcela jistě výtečné předpoklady.
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200936