III. Kapitoly o řeči
Připomeňme pro zajímavost (novější uspokojivé vymezení jsme ostatně nenalezli),141 jak se řeč (langage) vykládá přímo u Saussura: … Jako celek je řeč mnohotvárná a různorodá. Zasahuje zároveň do několika oblastí, fyzické, fyziologické a psychické, a náleží přitom jak do oblasti jednotlivce, tak i společnosti. Nedá se zařadit do žádné kategorie lidských faktů, protože nevíme, jak vymezit její jednotu.142 Tato mnohostrannost lidské řeči vede podle Saussura k problémům čistého a jasného vymezení předmětu lingvistiky (aby se díky „chybné metodě“ nepřekrývala s psychologií, antropologií apod.). Problém je v saussurovském kontextu řešitelný jedině tak, že se postavíme na půdu jazyka a budeme ho chápat jako normu všech ostatních manifestací řeči (…). Na rozdíl od řeči je totiž jazyk (…) přístupný autonomní definici a skýtá oporu, která uspokojuje naši mysl. (…) Jazyk je celek sám o sobě a princip klasifikace. Jakmile mu mezi fakty řeči přidělíme místo, zavedeme přirozený řád do souboru, který se žádné jiné klasifikaci nepodvoluje.143 Jazyk tu tedy, můžeme říci, znamená redukci, a dále (zachytitelný a/ nebo zachycený) řád, systém, pevně danou strukturu v chaosu („praktické“, skutečné, žijící, dějící se) řeči, unikající a neuchopitelné vzhledem k mnoha úrovním, na nichž ji můžeme nahlédnout, i vzhledem k její lineární a stále uplývající povaze. Není to však jen tato skutečnost, která činí řeč v rámci „čisté metodologie“ neuchopitelnou – tedy její mnohoaspektovost, těžko převeditelná na společného jmenovatele, její povaha, zároveň „fyzická, fyziologická a psychická“, včetně dimenze intelektuálně-duchovní a sociální. Jsou tady i jiné podstatné vlastnosti řeči-langage, které jsou strukturnímu zkoumání nepřístupné. Uvažuje se o nich zejména ve filosofii (srov. dále), a zatím zřídka na půdě lingvistiky. Nabízí se však takováto úvaha: Po období systémové lingvistiky (v jejímž centru stál jazykový systém, langue, a strukturní vztahy mezi jeho jednotkami a rovinami) nastal rozkvět lingvistiky orientované komunikačně, pragmaticky, „parolově“ (důraz na zkoumání textu a komunikace samé, vztahu komunikantů, strategie a taktiky ve vedení komunikace). Možná zákonitě právě přichází doba, kdy se dostane do popředí zkou V ESČ se u hesla LANGAGE (řeč) uvádí pouze: U de Saussura označení pro jazykové jevy a činnosti, neutrální vůči rozlišení langue x parole. Jako relevantní literatura k tématu je uveden pouze Saussure, 1989 (viz níže). 142 F. de Saussure, Kurs obecné lingvistiky. Přel. F. Čermák. Odeon, Praha 1989, s. 46. 143 Tamtéž, s. 46 (tučně I. V.). 141
/98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200916
mání onoho třetího ze saussurovských fenoménů, langage. Souvisí to, domníváme se, s tím, co přinášejí do jazykovědy směry orientované kognitivisticky a kulturně: s důrazem na lidskou kognitivitu a její sepětí s tělesností i socialitou člověka, a zejména s tím, jak se propojení těchto fenoménů promítá v jazyce/řeči.144 Tato skutečnost, řečeno trochu aforisticky, „nikoli (jen) langue, ale (i) langage“, pozoruhodně koresponduje s prioritami kognitivní lingvistiky. Souvisí s tím možná i fakt, že schopnost řeči („langage“) je ve svém jazykovém obraze reflektována v těsné vazbě ke kognitivitě – a k tělesnosti, resp. k lidským smyslům. Připomeňme ještě jinou klasifikaci poloh či rolí, v nichž můžeme vidět jazyk/řeč. Hovoří o ní ve svém pojednání o intuici v jazyce a v jazykovědě F. Daneš.145 Pokud jazykové jevy lingvisticky zkoumáme, píše Daneš, je pro nás jazyk jednak předmětem vědeckého výzkumu, jednak metajazykem, ale navíc vystupuje ještě v jiné roli, je čímsi předem přítomným, existenciálně základním, je integrální složkou naší osobnosti a lidské výbavy. V této úvaze bychom mohli pokračovat. K situaci výše popsané dochází ovšem vlastně jen tehdy, jsme-li jazykovědcem, který zkoumá svůj mateřský jazyk. Jen tehdy je nám jazyk nejen naší vždy-už-přítomnou, nereflektovanou schopností, slovy Wittgensteinovými dokonce „součástí našeho organismu“ (srov. výše), zároveň i „objektem“ uvažování (nakolik je to možné),146 a navíc také metajazykem. Podle Daneše podat uspokojivý popis a výklad nějakého přirozeného jazyka může nakonec jen ten lingvista, který je jeho rodilým mluvčím, neboť pouze ten je schopen kromě odborných znalostí a schopností do svého bádání integrovat též introspekci – a v té se uplatňují prvky intuice. Dodejme, že nejde jen o in-
Píšeme oba termíny s lomítkem (řeč/jazyk, jazyk/řeč), pokud chceme exponovat, že v daném případě potřebujeme střechový pojem – a také že bychom se neradi vzdali toho, co nám v tomto ohledu nabízí tradiční pojem „jazyk“, s konotacemi pevné a popsatelné struktury (včetně struktury sémantické). Přitom je ovšem vždy třeba připomenout „řečový charakter“, „řečový základ“ takto chápaného jazyka. 145 F. Daneš, O intuici v jazyce a jazykovědě. In: Jazyk a text I. Výbor z lingvistického díla F. Daneše. Část 1. UK FF, Praha 1999, s. 22–29. 146 Řeč vlastně nemůže být ze své povahy objektem-předmětem, neboť ji nemůžeme postavit, „před-mést“ před sebe, vždy už je totiž v nás, zapletena do našich struktur tělesně-smyslově-citově-intelektuálně-duchovních, a my se všemi těmito strukturami jsme naopak zase vpojeni do ní. Řeč není objekt v pravém smyslu slova, ale „pragma“, jak uvádí Gadamer, srov. dále. 144
/99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200916
III. Kapitoly o řeči
tuici, ale také o to, co akcentuje kognitivní věda i fenomenologická filosofie (a možná to Daneš pod pojem intuice také zahrnuje): je to tělesnost a smyslovost, které jsou těsně spjaty (pouze) s prožíváním mateřského jazyka: právě ty zakládají například porozumění konotacím. Připomeňme jednak výše (v záhlaví této části) uvedenou Werichovu úvahu o tom, že tělesně prožíváme pouze mateřský jazyk, ale i premisu Z. Neubauera, že v mateřském jazyce představuje slovo nikoli pojem, ale prožitek. V mateřském jazyce je člověk totiž „doma“: cítí expresivitu, míru (ne) formálnosti, stylovou příslušnost výrazů, jemné významové odstíny, konotace, možné posuny významů i aktualizace. Je tedy důležité zabývat se mateřským jazykem právě z hlediska možné reflexe jemných konotací, významových souvislostí včetně těch daných historicky a kulturně, jaké je schopen vnímat jen rodilý mluvčí.
/100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200916