Někteří dramatici a básníci psali též prózou, která se rovněž povznesla k nebývalé stylistické preciznosti, zvláště v dvoudílném dvorském románu Eufues (1578, 1580) J. Lylyho, v pastorálním románu Arkádie (1590, 1593) sira P. Sidneyho a v Historii světa (1614) sira W. Ralegha. Génius W. Shakespeara se opíral o znamenité vzory básnické, prozaické i dramatické. Sám Shakespeare hojně užíval prózy v komických scénách (dva díly Jindřicha IV., Veselé windsorské paničky, Mnoho povyku pro nic, Jak se vám líbí aj.) nebo i ve scénách krajního duševního vypětí (Hamlet, Makbeth, Král Lear). Přesto však jsou jeho dramata převážně básnická, ať už jsou jejich verše občas rýmované nebo většinou nerýmované (blankvers). Shakespeare čerpal z nejrůznějších pramenů antických, italských, francouzských i domácích. Některé jeho hry zřejmě vznikly přepracováním starších dramat, jiné zas spoluprací s mladšími dramatiky (J. Fletcher aj.). To vše bylo v jeho době obvyklé, neboť autorskou originalitu začal vyzdvihovat až romantismus; renesanční estetika naopak měla autora k tomu, aby si volil látky dobře známé a zpracoval je do mistrovské podoby. Shakespeare přitom odvážně experimentoval ve všech dramatických žánrech (historické hry, komedie, tragédie, tragikomedie či dramatické romance) i v tvorbě charakterů od zemitě komických přes tragicky vznešené až po pohádkově fantastické. Svým humanismem navazoval na T. Mora, svým zobrazením světa se řadil k renesančním umělcům. Jeho renesanční optimismus prošel kolem roku 1600 propastnou krizí, která se až v závěru jeho tvorby projasnila. Co do uměleckého stylu můžeme mluvit o přechodu od renesanční průzračnosti a perspektivnosti k manýristickému vnitřnímu chaosu a drastickému sebezpytování. Shakespearovi současníci a následníci sice udržovali pozoruhodnou úroveň anglického dramatu (B. Jonson, F. Beaumont a J. Fletcher, T. Dekker, T. Heywood, T. Middleton, P. Massinger, J. Webster), ale postupně ztráceli schopnost shakespearovské syntézy. Těžkým zásahem do vývoje dramatu bylo uzavření divadel za anglické revoluce (1642–60). V poezii 1. poloviny 17. století lze rozlišit linii v podstatě ještě renesanční, navazující na klasické modely a kultivující půdu pro pozdější klasicismus (B. Jonson, R. Herrick) a linii manýristickou, reprezentovanou „metafyzickou školou“ J. Donna. Barokním duchem i výrazem je prodchnuta poezie R. Crashawa. Nejvýraznějším představitelem prózy po Raleghovi byl filozof F. Bacon, i když psal převážně latinsky. Do krásné literatury patří jeho anglicky psané (98)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200909