KOSATKA (IVAN GALAMBICA) Byla jednou jedna kosatka. Kosatka, jak jistě víte, je veliká velryba. Kosatka, o které mluvíme, byla kosatkou velice citlivou. Už jako malá kosatka nacházela seberealizaci v jiných hrách nežli jiné kosatky. Často, zdánlivě jen tak bez důvodu plavala u dna oceánu či moře a dívala se na to, jak se ty kamínky třpytí a blýskají, zatímco jiné kosatky se honily a hrály si na babu. Naše kosatka byla kosatka samotář a těžko si hledala přátele.
Nadešel den a naší kosatku si k sobě pozvala její matka-kosatka. Matka kosatce připomněla, že nastala doba, kdy by měla naše kosatka pomýšlet na vdávání. „Přijde si pro tebe nějaký urostlý ženich a vybere si tě za manželku a ty mu budeš věrnou a citlivou partnerkou pro život.“ Což o to. Kosatka nebyla v zásadě proti. Jenom se jaksi nikdo pořádný v jejím okolí nevyskytoval. Asi před pěti lety se v jejím okolí vyskytl jeden mořský živočich, který kosatku zaujal. I o svatbě tehdy kosatka uvažovala, ale matka i otec byli zásadně proti. Onen mořský živočich byl totiž tuleň a rodičové jasně vysvětlili kosatce, že si může hledat partnera jen v mezích svého živočišného druhu. Je logické, že to musí být pohlaví mužské od jejího druhu. Rodičové zapomněli na to, že kosatka díky své samotářské povaze nezná žádné jiné kosatky nežli právě své rodiče.
Kosatka tedy čekala několik roků na to, nepřijde-li pro ni ten pravý a správný ženich. Po několika letech bylo jasné, že přijde-li kdokoliv, bude to pravý a správný ženich, ale nikdo nepřicházel. Jednoho dne již měla kosatka dost nářků rodičů nad tím, že nikdy neuvidí svá vnoučata a rozhodla se, že půjde do světa hledat svého ženicha. Máma vzdychla, zabalila na cestu pár ryb, otec popřál hodně štěstí a se slzou v oku rozloučili se se svojí dcerou. Kosatka vyrazila do širokého oceánu hledat si partnera. Neměla žádné představy ani podmínky. Nikdy s nikým nechodila a nikdy se dokonce nebavila ani s nikým jiným nežli se svojí matkou a otcem. Nevěděla, podle čeho má hodnotit svého budoucího partnera. Věděla jen, že musí být stejného živočišného druhu jako ona, musí být opačného pohlaví nežli ona. To bylo tak všechno, co věděla. Sama kosatka měla ještě několik tajných kritérií, ale byla ochotná z nich ustoupit. Přála si, aby její milý nebyl větroplach a nelítal stále z jednoho oceánu do druhého. Kdo si má pořád zvykat na nové prostředí že. Pak také chtěla, aby její milý nepoznal před ní moc jiných kosatek. A pak si také přála, aby její milý hezky voněl. Možná vám to přijde jako hloupé, ale naše kosatka neměla ráda pach rybiny. Jak jí imponovali rejnoci a žraloci, kteří nejsou cítit rybinou a jak naopak opovrhovala delfíny a koníky, kteří se snad vůbec nemyli, a rybina z nich byla cítit na sto metrů. Naše kosatka měla ještě jedno tajné
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200870
přání. Naše kosatka občas vyplavala nahoru na hladinu a zálibně se dívala na slunce. Jak milovala slunce. Jeho teplo a hřejivé paprsky. Kosatka si přála, aby její milý měl také rád slunce. Ovšem jak jsme si již řekli ze všech těchto přání a tužeb byla ochotna ustoupit. Chtěla jen naplnit základní dvě podmínky, které jí dala matka a otec.
Kosatka hledala dlouho. Měsíce a měsíce. Poznala několik chápavých krabů, několik do ženění ochotných murén, dva vcelku obstojné mečouny, jeseterů a sleďů nespočet. Nikde však nikdo, kdo splňoval podmínky dané rodiči. Jednoho dne již došla kosatce síla a rozhodla se, že skoncuje se svým životem. Když vykoukla naposledy nad hladinu, aby se podívala na své tolik milované slunce, uviděla poblíž pevninu. Ponořila se a vší silou se rozjela směrem k pevnině. Její odhodlání spáchat sebevraždu bylo pevné. Rozhodla se vyskočit z vody a zemřít spalována svým oblíbeným sluncem.
Před pevninou se kosatka mírně nadzdvihla a vyskočila z vody. Dopadla s žuchnutím do pobřežního písku. „Teď mi zbývá posledních několik minut života“ pomyslela si a očekávala smrt.
„Děkuji za tu vodu…“ ozvalo se náhle poblíž její hlavy. Kosatka byla udivena. Otočila hlavu směrem, odkud přicházel hlas. Uviděla, jak si jí prohlíží jakási květina. Takovou květinu ještě neznala. Nebyla podobná žádné z kytek, které kosatka znala. „…málem jsem umřel žízní.“ pokračovala květina. Kosatka si uvědomila, že jak vyskočila z vody, vycákla voda z moře na květinu a za to jí nyní patří ten dík. „Není zač“ řekla kosatka a natočila se tak, aby na květinu lépe viděla. Kosatka se podívala na suchou půdu kolem květiny. „Copak Tebe nikdo nezalévá?“ zeptala se a pomalu začala zapomínat na své sebevražedné úmysly. „Občas mě někdo zalévá, ale většinou mne pokropí jen déšť. A teď již dva týdny nepršelo.“ Řekla květina. Pak se náhle zarazila a řekla „Promiňte povídám si tady s vámi a vůbec jsem se nepředstavil, jsem to ale nezdvořák. Moje jméno je Kosatec“ řekla květina a podávala kosatce list. „Cože..“ řekla kosatka „…vy jste kosatec?“ Kosatka překotně přemýšlela. Je možné, že by toto byl onen partner, kterého tolik hledá. Vždyť kdo jiný patří ke kosatce více, nežli kosatec? Nerada by ovšem naletěla a tak povídá
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200870
„Já se jmenuji kosatka“ a potřásla ploutví kosatci listem. „Víte, promiňte, mám na vás jeden dotaz, který neberte prosím indiskrétně. Jste rodu mužského, či ženského?“, šla rovnou na věc kosatka. „Jistě, že mužského,“ odpověděl nijak uraženě kosatec. „A jste svobodný, či ženatý?“ rychle se tázala kosatka. „Svobodný, ale uvažuji o tom, že až najdu vhodnou nevěstu, že se usadím,“ odpověděl popravdě kosatec. „A jaká by měla vaše nevěsta být?“ zeptala se kosatka rozechvěle. „Inu…“ zamyslel se kosatec „ …měla by mít ráda slunce. Tak jako já. A taky by měla chápat, že se mnou toho moc nenacestuje, chápejte, trávím většinu života na jednom místě. A také…, ale raději nic.“ Skončil najednou kosatec. „Také co??“ vyzvídala kosatka. „Ale nic. To je takové trapné“ řekl kosatec. „Prosím. Řekněte mi to, nechám si to jen pro sebe“ žadonila kosatka. „Víte, již od narození mám takovou zvláštní vůni. Někdo tomu říká, že páchnu“ svěřil se po chvíli kosatec a pokračoval: „ A tak by moje nevěsta musela tolerovat i toto. Věřte mi, nedá se toho zbavit“ Kosatka se naklonila, aby si ke kosatci přivoněla. Kosatec se snažil odvrátit, ale kosatka stejně nasála. Po chvilce povídá „Ách, to je vůně. Krásnější jsem v celém oceánu necítila. Voníte jak tisíc žraloků dohromady.“ Řekla po pravdě. Pak se zarazila a povídá: „A jistě máte při svém šarmu mnoho nápadnic?“ „I kdepak. Jsem sám. Jste první žena, se kterou takto rozprávím. Na nějaké povídání jsem nikdy nebyl. Věřte mi nebo ne, dnes si takto povídám s někým poprvé. A je mi to velice příjemné. Vždyť vy jste taková šaramantní dáma.“ Kosatka celá zčervenala. Takto s ní nikdo ještě nehovořil. Pak se ovšem najednou zhrozila. „Proboha. Už zase máte půdu celou vysušenou. Okamžitě Vám donesu trochu vody.“ A jak řekla, tak udělala. Mrskla sebou zpátky do moře a u dna nabrala tu nejvýživnější vodu, jakou oceán má. To se ví, že slaná voda není pro kosatce to nejideálnější, ale lepší něco nežli nic.
Kosatka pak připlouvala za kosatcem každý den. Dlouho spolu hovořili a povídali si o tom, jaký bude jejich společný život. Kosatec jemně hladil listem kosatku po
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200870