106 ztotožňovat, a to bylo moc dobře, protože v lese si člověk sebou nikdy nesmí být úplně jistý: tam se totiž každý zábavný výlet plný pozitivních emocí může změnit ve smrtelnou past. O tomhle a spoustě jiných věcí jsem chtěl svému novému kamarádovi vyprávět, ale nejdřív se musel vyřešit problém se zbraní. „Je mi jasný, že pušku jsi v životě neviděl, ale nůž snad máš, ne?“ Už od začátku naší rozmluvy si můj spolucestující připadal jako hromádka neštěstí, všechny jeho sny o Sibiři se hroutily jako domeček z karet: měl čím dál upřenější pohled, ztišil hlas, úplně se rozložil. Když jsem se teď ale zmínil o noži, kmitl se mu v očích záblesk naděje. „Mám, mám, jasně, ten se vždycky hodí, tady je, nosím ho pořád v kapse!“ odpověděl s určitým veselím v hlase a vytáhl zavírací nožík, ošklivou sovětskou kopii švýcarských armádních nožů, která se dokonale hodí k ořezávání tužek, otvírání láhví, pilování nehtů, otvírání konzerv a tak dále. Díval jsem se na ty kovové plátky spojené dvěma nýty, které mi geolog předváděl jako svůj hlavní nástroj k dobytí Sibiře, a pocítil jsem rozhořčení, urazilo mě to. „To nemáš nic většího? Třeba nůž s pevnou čepelí, trochu tlustší a hlavně delší než čtyři centimetry...“ Do očí se mu vrátil stín pochybnosti a obav. „Asi jsem udělal něco špatně,“ říkal jeho pohled. Já už jsem se mezitím definitivně ujistil, že patří do kategorie ztracených případů, a začal jsem si říkat, že mi Bůh za všechny moje hříchy sesílá možnost, jak jednoho člověka zachránit. Musel jsem do toho dát všechno. „Víš, existuje jedno úplně jednoduchý pravidlo, který v životě vždycky funguje: než se člověk vydá na nějakou
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200868