106 ztotožňovat, a to bylo moc dobře, protože v lese si člověk sebou nikdy nesmí být úplně jistý: tam se totiž každý zábavný výlet plný pozitivních emocí může změnit ve smrtelnou past. O tomhle a spoustě jiných věcí jsem chtěl svému novému kamarádovi vyprávět, ale nejdřív se musel vyřešit problém se zbraní. „Je mi jasný, že pušku jsi v životě neviděl, ale nůž snad máš, ne?“ Už od začátku naší rozmluvy si můj spolucestující připadal jako hromádka neštěstí, všechny jeho sny o Sibiři se hroutily jako domeček z karet: měl čím dál upřenější pohled, ztišil hlas, úplně se rozložil. Když jsem se teď ale zmínil o noži, kmitl se mu v očích záblesk naděje. „Mám, mám, jasně, ten se vždycky hodí, tady je, nosím ho pořád v kapse!“ odpověděl s určitým veselím v hlase a vytáhl zavírací nožík, ošklivou sovětskou kopii švýcarských armádních nožů, která se dokonale hodí k ořezávání tužek, otvírání láhví, pilování nehtů, otvírání konzerv a tak dále. Díval jsem se na ty kovové plátky spojené dvěma nýty, které mi geolog předváděl jako svůj hlavní nástroj k dobytí Sibiře, a pocítil jsem rozhořčení, urazilo mě to. „To nemáš nic většího? Třeba nůž s pevnou čepelí, trochu tlustší a hlavně delší než čtyři centimetry...“ Do očí se mu vrátil stín pochybnosti a obav. „Asi jsem udělal něco špatně,“ říkal jeho pohled. Já už jsem se mezitím definitivně ujistil, že patří do kategorie ztracených případů, a začal jsem si říkat, že mi Bůh za všechny moje hříchy sesílá možnost, jak jednoho člověka zachránit. Musel jsem do toho dát všechno. „Víš, existuje jedno úplně jednoduchý pravidlo, který v životě vždycky funguje: než se člověk vydá na nějakou
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200868
107 obzvlášť riskantní cestu, obvykle se aspoň minimálně obeznámí s daným prostředím. Když nevím nic o horách a chystám se tam, zeptám se někoho, kdo už tam byl, a zjistím, že k lezení po skalách potřebuju výbavu a velkou fyzickou zdatnost. Když mám jet do lesa, snažím se oslovit lidi, který tam žijou nebo tam často jezdí. A to samý platí i o tajze a lovcích, rybářích a turistech. První z nich maj vždycky pušky a munici, druhý rybářský pruty a třetí hromadu nepotřebnejch krámů, ale když je to baví, ať se s tim tahaj. Ale jednu věc maj všichni: nůž s pevnou čepelí z masivní, popouštěný oceli, s kterým si můžou připravit místo na spaní, můžou s ním rejt v zemi nebo opracovávat dřevo. A samozřejmě ho můžou použít i jako zbraň. Když odmontuješ střenku a přivážeš čepel k dost dlouhýmu klacku, můžeš si tak vyrobit i slušný kopí. Nůž je nástroj, díky kterýmu přežiješ, když se ztratíš, když se nějaká řeka vylije z břehů, zaplaví půdu okolo a izoluje tě od zbytku světa nebo když tě napadne divoká zvěř. Pokud sis s sebou nevzal nůž, znamená to, že na les nejseš připravenej.“ Geologa to zničilo, ale já jsem měl na paměti své poslání: nemohl jsem ho nechat jen tak. „Neboj,“ pokračoval jsem, „až vystoupíš z vlaku, půjdeš do prvního loveckýho obchodu, co najdeš, a koupíš si nůž jaksepatří. Sice za něj utratíš od dvou do tří set rublů, ale je možný, že ti jednou zachrání život... Samozřejmě budem doufat, že se ti nic nebezpečnýho nestane, i když, jak se říká na Sibiři: ‚Naděje umírá poslední, ale každopádně umře.‘“ Během těch dlouhých dnů projížděl vlak širokánským prostorem a vůbec nezastavoval. Z oken byl vidět jen les, stromy a zase stromy, a ani jeden kopec nebo řeka.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200868
108 Nebo byla venku jenom holá step, bez stromů, bez zvířat. Vždycky když kolem proletěla třeba vrána nebo se objevily větve nějakého suchého stromu, byl to nezapomenutelný zážitek, nádhera. Já a geolog jsme sedávali naproti sobě, občas jsme se šli projít o pár vagonů dál a pak jsme se vraceli zpátky. Na moc věcí se mě neptal, spíš mě nechával mluvit a pozorně poslouchal. „Jak všichni víme,“ vyprávěl jsem, „je Sibiř země, kde je chladný klima skoro celej rok; jídlo a zásoby energie maj pro některý predátory zásadní význam, například pro vlky. Když se jim naskytne příležitost dobře se nažrat, tak nezaváhaj, i když jde o druh, kterej normálně nezapadá do skladby jejich potravy. Proto se musíš naučit nenechávat po sobě v lese pachový stopy, což se týká hlavně výkalů. Až se půjdeš vykakat do lesa, nesmíš jít do křoví nebo za strom, jak to dělá hodně turistů: musíš vykopat jámu hlubokou nejmíň třicet centimetrů a pak všechno zahrabat. Výkaly jsou prosycený pachem z našich vnitřností, kterej je cítit na dálku a láká zvěř. Takže když lezeš na noc do spacáku celej spokojenej, žes někde za stromem poblíž vykonal potřebu, můžeš si bejt skoro jistej, že ve vzdálenosti pár kilometrů už nějakej vlk větří pach tvejch střev a nemůže se dočkat, až tu fantastickou novinu sdělí svý smečce, která se za tebou pak rozběhne a roztrhá tě i s tvým krásným stanem naivního studentíka. V lese se výkaly zahrabávaj, moč taky, nejlepší je močit do tekoucí vody: když se zkušenej lovec zastaví u pramene, kterej nezná, zkontroluje, jestli jsou v něm malý žáby nebo stopy po jinejch zvířatech, a když tam jsou, znamená to, že voda je dobrá. Zvířata nikdy nepijou otrávenou vodu, protože cejtí toxiny, takže lovec si nejdřív nabere do čutory, pak se trochu napije z pramene
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200868