3 „Dlouhý Američan“
jeho ,kontakty‘ zorganizují jeho přesun do Německa.“ Velvyslanec pokračoval ve vysvětlování, že Hanákovi mají přesné informace ohledně spojení, hesel, cesty, etc. Vše, co jsem měl poskytnout, byla doprava.100 Michael Hanák byl blízkým přítelem rodiny Laurence Steinhardta a pochopitelně silně prozápadně orientovaný.101 To ohrožovalo nejen jeho diplomatickou kariéru, ale mohlo to skutečně být důvodem pro zatčení. Sám Walter Birge v pamětech potvrzuje, že v očích StB byla linie oddělující špionáž od blízkého spojení s americkým velvyslanectvím velmi tenká.102 Atraktivní pár se sblížil se Steinhardovými již během druhé světové války v Turecku, kde Hanák jako československý vyslanec reprezentoval exilovou vládu. Tam se také seznámil s Walterem Birgem. Převod rodiny Hanákových byl domluven na následující den. Walter Birge měl v té době nově pořízený vůz Alfa Romeo. Ze zkušenosti se však rozhodl půjčit si jiný vůz, který by nevypadal v pohraničí tak nápadně. Do malého odřeného Fordu naložil Birge Hanákovy na předem dojednaném místě na Malé Straně. Měli s sebou pouze nepromokavé pláště – nic jiného, jelikož zavazadla a pár drahocenných věcí si nechali u Steinhardtových. Naše trasa vedla na Plzeň, potom jižně na Klatovy, poté na jih a na západ menší cestou do Nýrska a následně přímo směrem na západ ještě menší cestou do velmi malé obce asi tak dva až tři kilometry od hranice.103 Během cesty vysvětloval Hanák svému příteli, jaké další kroky musí ve vesničce podniknout. Měl jít do řeznictví, kde měl říci předem domluvené heslo. Teprve poté mu měl řezník vydat další instrukce. Po příjezdu do vesničky se domluvili, že Walter Birge počká se svým autem alespoň půl hodiny na smluveném místě, kdyby došlo k nějaké nepředvídané události. Přeci jen neměli pasy a prostředí to bylo naprosto neznámé a nebezpečné. Cesta z Prahy trvala již něco okolo dvou a půl hodiny, když auto dorazilo k řeznictví s nápisem Ivan Plesko […]. Hanákovi vystoupili z auta, rychle se rozloučili a vešli do malého obchodu. Já jsem pokračoval v cestě nahoru, zajel jsem ke kraji vozovky naproti velkému stromu a čekal jsem. Měl jsem s sebou české noviny, a tak když třikrát kolem mě někdo prošel, předstíral jsem, že čtu. Kdyby někdo z těchto obyvatel vesničky mi položil jen jednu nevinnou otázku, mohlo by to být velmi nepříjemné nejen pro mě, ale i pro Hanákovy. Čtyřicet minut poté, co jsem zaparkoval vedle toho stromu, jsem si pro sebe řekl, že počkám ještě alespoň pět minut. Pak se najednou z ničeho nic objevili Hanákovi. Miloš rychle otevřel dveře auta; Karla si sedla dozadu a Miloš si vlezl ke mně. Na100 101 102 103
Tamtéž, s. 335. Michael Hanák (1891–1969), československý diplomat, bývalý vyslanec v Turecku. Walter BIRGE: They Broke the Mold. The Mémoirs of Walter Birge, s. 335. Tamtéž, s. 335–336.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200842
Tři muži proti totalitě
startoval jsem motor a neztrácel jsem čas v cestě zpět do hlavního města, zatímco mi Miloš vyprávěl, co se přihodilo.
Foto: reprint z učebnice angličtiny vydané v SSSR v roce 1953 pro třetí třídu základní školy Stalin, vlastním jménem Josif Vissarionovič Džugašvili, se narodil 21. prosince 1878 v Gruzii ve městě Gori. V letech 1922 až 1952 byl generálním tajemníkem Komunistické strany Sovětského svazu. Stal se jedním z nejkrutějších diktátorů v dějinách lidstva a masovým vrahem. Zemřel 5. března 1953.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200842
3 „Dlouhý Američan“
Vyprávěl, že poté, co vešli do obchodu, uviděli velkého statného člověka v zakrvavené zástěře, jak stojí za přepážkou a čte sportovní rubriku Rudého práva. Miloš pak ze sebe vydal naordinovaný pozdrav: „Nazdar, Ivanko (sic), how are things in Kdyne [v městečku několik kilometrů vzdáleném]?“ Řezník na to odpověděl, jak bylo domluveno: „Long live Stalin!“ Řezník, ponechajíc tato absurdní hesla stranou, si s Hanákovými potřásl rukou a požádal je, aby ho následovali, zatímco je vedl do blízkého lesa. Tam jim řekl, aby se schovali a čekali na jiného muže jménem Franta, který je převede do Německa jen dva a půl kilometru směrem na jih. Pak ale Hanákovi dostali zlé tušení. Řezník se jim nějak nezdál. Kromě toho Karla zmínila, že řekl „Long live Stalin“, a manžela zároveň upozornila, že ta věta měla být „Long live Josef Stalin.“ Jelikož se jim nezdál on ani celá situace, začali se obávat o své životy a vydali se k mému autu. Ohromně se jim ulevilo, když mě viděli, a nastokrát mi děkovali, že jsem na ně počkal. Poté Miloš řekl: „Diplomat a jeho žena v cizí vesnici a blízko hranic by byli pro StB jako sedící kachny.“104 Po návratu do Prahy se Hanákovi domluvili se Steinhardtovými, že jim pomůžou oni sami. Přes státní hranice je nakonec úspěšně převezl řidič jejich diplomatického vozu. Hanákovi během cesty leželi svým přátelům u nohou přikryti šaty, a tak se mohli bezpečně dostat do svobodného světa. Ovšem zdaleka ne všechny útěky za hranice totalitního komunistického státu měly podobně šťasný konec. Vraždy na hranicích Do konce svého života uchovával Walter Birge smutnou vzpomínku na svoji přítelkyni Boženu, které pomoci nedokázal. Asi tak dvacetiletou okouzlující temperamentní blondýnku ztratil zcela nečekaně. Často vzpomínal, jak spolu v Plzni na bále tancovali na píseň It´s a Long Way to Tipperary nebo jak za ním jezdila do Prahy. Považoval ji za velmi inteligentní a krásnou mladou ženu. Ve svých pamětech dokonce uvažuje, že kdyby nebydlela v Plzni a on sám nebyl zrovna zamilovaný do své přítelkyně v Bostonu, měl by celý příběh jiný konec: Naposledy jsem viděl Boženu v létě 1948 po komunistickém převratu. Šli jsme na dlouhou procházku a potom nedaleko od mého domu jsme si sedli na teplou zem. Za námi a na obou stranách kvetly keře a před námi se otevíralo panorama pozvolně tekoucí Vltavy. Nejprve jsme tam seděli velmi tiše a blízko jeden druhému, když najednou Božena mučivým tónem řekla: „Proč musím žít v zemi ovládané tyrany? Proč nemůže být moje krásná vlast svobodná?“ Poté si lehla zpět na zem, napnula ruce do obou stran a pak se zase rychle zvedla ke mně, jako by chtěla utišit bolest, kterou jsem viděl v jejích očích, které tak krásně ladily s modrou oblohou nad námi. Dělal jsem, co jsem mohl, abych ji dostal z tohoto pocitu beznaděje.
104
Tamtéž, s. 336–337.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200842