S. J. Bolton
Teď byla řada na ní, aby pokrčila rameny. „Potřebujeme zjistit, komu dům patřil před vámi.“ „Myslela jsem, že vám Duncan předal ty dokumenty dnes ráno na stanici.“ „Předal. Ale moc jsme z nich nevyčetli. Sloužívalo to tu nějakým církevním nebo náboženským účelům, ale původní budova byla dlouho opuštěná a pak ji strhli a postavili součas ný dům. V dokumentech byla jména zplnomocněných správ ců, ale zatím se zdá, že většina je jich už po smrti.“ „Po smrti?“ Přikývla. „Sešlost věkem, nic podezřelého.“ Dojedla jsem večeři. Hlad už jsem sice neměla, ale spoko jená jsem také nebyla; během jídla jsem si rozhodně neod dechla. Vstala jsem a začerstva donesla talíř do myčky. „Tak co víte o runách?“ zeptala jsem se. Podívala se na mě, ulomila si další kus pečiva, zdálo se, že si všechno srovnává v hlavě. Sehnula se a vytáhla z ka belky fotoaparát, poznámkový notes a útlou, v modré kůži vázanou knihu. Na titulní straně byly zlatě vyražené runové znaky a název. Ačkoliv jsem měla knížku otočenou vzhůru nohama, dokázala jsem titul přečíst: Runy a vikinské písmo. Jméno autora bylo vytištěno tak drobným písmem, že jsem je nerozluštila. „Říkala jste, že otec vašeho manžela se v tomhle vyzná?“ zeptala se. Přikývla jsem. „Opravdu tomu rozumí. Pochybuji, že je mnoho takových, kteří vědí o historii místních ostrovů víc než on.“ Otočila knihu směrem ke mně. Hned na vnitřní stra ně obálky jsem narazila na obrázek pětadvaceti run: každá 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200825