Třináct měsíců a krku mě bodaly drobné šipky vody. Zatímco jsem spal, počasí se zkazilo. Malverny zmizely za křídly deště, která máchala jen pár polí odsud. Vrány vyplachtily vzhůru a rozplynuly se. Muggar nebyl ani ve stodole. Očividně usoudil, že se o titulní stránku Malvernskébo týdeníku dělit nechce. Zrádce! Ale jestli si přeje zopakovat závod Roberta Scotta s Norem Amundsenem, klidně. Muggar mě jaktěživo v ničem neporazil. Stodola páchla podpažím, senem a močí. Déšť přešel do bleskového útoku, bombardoval střechu a kropil střelami louže kolem stodoly. (Dobře dezertérovi Muggarovi tak, jestli se zmáchá a chytí zápal plic.) Déšť vymazal dvacáté století. Déšť proměnil celý svět v šedobílé šmouhy.
Nad spícím obrem Malvernské vrchoviny spojila dvojitá duha Worcestershire Beacon, nejvyšší vrchol Malvern, s vrcholkem British Camp na druhé straně. Tam Římani zmasakrovali dávné britské kmeny. Z melounového slunce odkapával jas zmatnělý párou. Vyrazil jsem svižnou indiánskou chůzí – padesát kroků jsem běžel, padesát šel. Umínil jsem si, že jestli cestou narazím na Muggara, ani na něj nepromluvím. Prostě toho zrádce zasklím. Mokré drny mi čvachtaly pod nohama. Přelezl jsem rozviklanou branku a přešel přes jízdárnu, kde byly rozmístěné překážky z dopravních kuželů a červenobíle pruhovaných tyčí. Za jízdárnou stála farma. Dvě silážní věže vzadu se leskly jako viktoriánská verze kosmické lodi Apollo. Po pergolách se plazily rostliny s květy jako trombony a na oprýskané ceduli stálo koňský hnůj na prodej. Kohout si vykračoval kolem a pyšně si měřil svoje slepice. Na prádelní šňůře visela prostěradla a bílé povlečení zmáčené deštěm. Taky krajkové kalhotky a podprsenky. Přes návrší se do dálky klikatila cestička porostlá mechem, vedoucí k hlavní silnici do Malvernu. Když jsem procházel kolem stáje, nakoukl jsem do horké temnoty. Uvnitř to páchlo hnojem. Rozeznal jsem tři koně. Jeden pohodil hlavou, jeden si odfrknul a jeden se na mě tiše díval. Spěchal jsem dál. Pokud koňská stezka vede přes farmu, nemůže být soukromá, ale farmy rozhodně nepůsobí jako veřejně přístupná místa. Tohle je soukromej pozemek! Zavolám poldy 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200803
Koňská stezka a budeš cálovat jako mourovatej! (Když jsem byl malý, myslel jsem si, že mourovatej souvisí s uhelným mourem, a když lidi z něčeho obviní před soudem, tak postupně zčernají jako uhlí.) Každopádně za další brankou se rozkládalo pole střední velikosti. Malý traktor s pluhem v něm vyrýval slizce blátivé brázdy. Nad pluhem se vznášeli racci číhající na vyorané tlusté žížaly. Schovával jsem se, dokud se traktor nerozjel směrem od koňské stezky. Pak jsem skočil na druhou stranu, jako člen zvláštních oddílů. „TAYLORE!“ Drapli mě, ještě než jsem stačil přejít do sprintu. V kabině stařičkého traktoru odstaveného na kraji pole seděla Dawn Maddenová a ořezávala kůru z klacíku. Na sobě měla bombr a zablácené martensky s červenými tkaničkami. Snažil jsem se nabrat dech. „Čau,“ (chtěl jsem ji oslovit „Maddenová“, protože ona mi řekla „Taylore“) „Dawn.“ Její nůž hobloval z dřívka vláknité pruhy kůry. „Kde hoří?“ „He?“ Dawn Maddenová udělala to nechápavé he po mně. „Proč zdrháš?“ Lesklé černé vlasy má po punkersku rozježené. Určitě používá gel. Strašně rád bych jí ty vlasy nageloval. „Rád běhám. Někdy. Jen tak.“ „Fakt, jo? A co tě přivádí tak daleko na koňskou stezku?“ „Nic zvláštního. Akorát jsem šel ven. Trochu se flinknout.“ „V tom případě,“ rozhodla a ukázala na kapotu traktoru, „se můžeš flinkat tady.“ Strašně rád bych ji poslechnul. „Proč?“ Strašně nerad bych ji po slechnul. Její rtěnka měla barvu ovocné žvýkačky s příchutí červeného rybízu. „Protože ti to nařizuju.“ „Takže –“ vyškrabal jsem se na přední pneumatiku – „co tady vlastně děláš ty?“ „Víš, já tady bydlím.“ Zmoklá kapota traktoru mi promáčela zadek. „Na tý farmě? Tam vzadu?“ Dawn Maddenová si rozepnula bombr. „Na tý farmě. Tam vzadu.“ Křížek, který jí visel na krku, byl velký a černý, jako nosí gotici, a ležel přesně mezi drobnými ňadry. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200803
Třináct měsíců „Já myslel, že bydlíš v tom domě u hospody.“ „Odstěhovaly jsme se. Byl tam příšernej kravál. A Isaac Pye, náš domácí, byl hnusnej slizoun. Ne že by tenhle –“ Dawn Maddenová kývla k traktoru tahajícímu pluh po poli, „byl velká změna k lepšímu.“ „Kdo je to?“ „Oficiální otčím. Ten barák patří jemu. Copak ty vůbec nic nevíš, Taylore? Bydlíme teď s mámou u něj. Loni se vzali.“ Když to říkala, tak jsem si vzpomněl. „Jakej je?“ „Má mozek jako bejk.“ Vykoukla na mě zpoza neviditelné zá clony. „A podle toho kraválu, co občas v noci dělaj, asi nejen mozek.“ Vzduch plný páry hladil krk Dawn Maddenové, který měl barvu mléčné čokolády. „Ty poníci ve stáji patří tobě?“ „Tys tu pěkně šmejdil, co?“ Traktor jejího otčíma se na konci pole otočil a hrkal zpátky k nám. „Jen jsem nakouknul do stájí. Fakt.“ Zase se vrátila ke klacíku a noži. „Chovat koně stojí strašný prachy.“ Říz, říz, říz. „Ten chlap dovolil lidem z jezdecký školy, aby je u něj nechali, než dokončí opravu klubových stájí. Potřebuješ vědět ještě něco?“ Ne, jen asi tak pět set věcí. „Co to vyrábíš?“ „Šíp.“ „A na co potřebuješ šíp?“ „Do svýho luku.“ „Na co potřebuješ luk a šíp?“ „Na-co na-co na-co, na-co, na-co, na-co?“ (Na okamžik mě zachvátila hrůza, že si utahuje z mého zadrhávání, ale řekl bych, že to myslela obecněji.) „Ty jsi samá otázka, co, Taylore? Tím svým lukem a šípem lovím kluky a zabíjím je. Svět bez nich je daleko lepší. Kluci nejsou nic jinýho než slizký stříkavý hleny.“ „Hmmm, díky.“ „Za málo.“ „Můžu se mrknout na ten nůž?“ Dawn Maddenová ho hodila přímo po mně. Jenom šťastnou náhodou zasáhla moje žebro rukojeť, a ne čepel. „Maddenová!“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200803