hospodském dvoře, v okamžiku, kdy vojáci mysleli víc na prázdné žaludky a otlačené zadky než na donnu Francesku. V okamžiku, kdy se nemohlo nic stát. Ten chlap mu projel za zády a pohodlně vystřelil na pár kroků. Nikdo si ho nevšímal, nikdo ho nezastavil. Něčí pacholek před hospodou nemohl být nikomu podezřelý. Austerberg stiskl koně ostruhami, vítr mu hvízdl kolem uší a zastudil jej na tváři. Mimoděk si ji otřel rukou a s překvapením shledal, že má dlaň od krve. Musela jej škrábnout ona kulka, která minula donnu Francesku, a on si toho ani nevšiml. Stačilo málo a mohla teď žít místo něho, bůhví, zda by to tak vlastně nebylo lepší. Pacholek začal zpomalovat, buď měl jeho kůň už dost, nebo chtěl mít přesnější mušku. Jednu pistoli vystřílel, má ještě druhou, dvouhlavňovou. Dobře ho na tu práci vybavili. Stejně se netrefí - z běžícího koně a za sebe. Obě rány, které prchající po svém pronásledovateli vypálil, také šly bezpečně mimo. Austerberg jej konečně dohonil a zastavil, pacholek kromě obou vystřílených bambitek jinou zbraň nevlastnil. Byl si svou prací jist. Musel ji mít předem dobře promyšlenou, nebo spíš to předem dobře promyslel a připravil někdo chytřejší. Jen útěk mu tak docela nevyšel, s pronásledováním musel počítat, a přece neměl připraveného odpočatého koně. Ačkoli nebýt té náhody, že Vampýr se za odpoledne příliš neunavil, byl by ten střelec vojákům Jeho Excelence možná stačil zmizet‘v nedalekém lese a v noci ho tam mohl marně honit třeba regiment. Austerberg si vedl svého zajatce krokem zpátky k hospodě. Pacholek jej úkosem pozoroval a mlčel. Austerberg držel pravou rukou hnědákovy otěže, v levé měl svoje. A dával si moc dobrý pozor, aby mu zajatec neprovedl nějakou špatnost. Kdyby vrazil hnědákovi ostruhy, nejvýš by oba koně splašil. Hnědák by se vzepjal, jak by mu udidlo s řetízkem bolestně sevřelo čelist, a Austerberg tu otěž určitě nedrží tak ledabyle, aby si ji dal vytrhnout. A i kdyby, má lepšího koně. Ani pěstí se na něho nedá dosáhnout, a když chtěl pacholek přitočit koně blíž, ryzák po něm kopl a hnědý uskočil. Sklouznout ze sedla a utíkat? Pěšky po poli? Mlčel. A pozoroval, jak se blíží pár Austerbergových vojáků, aby svému veliteli pomohli vyslýchat zajatce. Věděl, že jej mluvit donutí. Buď teď na místě, nebo v té hospodě. Dřív nebo později. Tělesnou bolestí jde nakonec vynutit každé přiznání. V nejhorším jej dovezou v železech až do Prahy a výslech s torturou jej čeká tam. Nedoufal, že by se stalo něco, co by jeho osud zvrátilo. Nevěřil na zázraky. Vojáky už měl kolem sebe, dívali se na něho s věcným zájmem, nic víc. Jsou to profesionálové jako on. Austerberg zastavil koně. „Líp když to vyřídíme tady.“ Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200776
„Markýz přikázal, že dáma nesmí do Prahy dojet,“ ucedil pacholek na půl úst. Beztak věděl, že ho v Praze při řádném výslechu zmučí, i když bude vypovídat dobrovolně. Austerberg přikývl. „To se dalo čekat. Zbytek si můžeš schovat na příště.“ Spěchal a nemínil se dalším výslechem zajatého zdržovat. O mnoho víc beztak vědět nebude, Mosca není tak hloupý, aby své tajnosti vykládal každému placenému hrdlořezovi. A samozřejmě také všechno popře. Na dvoře hospody vládl zmatek pokud možno ještě větší než předtím. Pár hostů se zavřelo ve svých pokojích, několik jiných se chtělo podívat na mrtvolu a vojáci je striktně vyzývali, ať si jdou po svých. Mrtvola ležela v kočáře se závojem na tváři. Koně zůstali napůl vypřaženi, nikdo zatím nevěděl, co bude. O dvířka kočáru se opíral padre Ugo, vypadal tam jako pohotově připravená socha na náhrobek. „Za půl hodiny se jede dál,“ nakázal Austerberg úsečně. Hospodského si vzal na chvíli stranou, ptal se, odkud přijel ten střelec a kdy, a když se dozvěděl, že asi hodinu před ním a směrem od Vídně, vzal to na vědomí bez komentáře. A jelo se dál, celou noc a půl dne, jezdci se drželi na koních silou zvyku a z koní tekla pěna. Den byl horký a mrtvola měla naspěch. S mrtvolou se vezl v kočáře její vrah, v poutech a vedru se mu cestovalo zle. Kolem mrtvoly bzučely mouchy, bůhvíjak se dovnitř dostaly. Zanedlouho si s donnou Franceskou bude povídat na věčnosti. Nechtělo se mu tam. Ještě nikdy na tom nebyl tak špatně jako teď. Padre Ugo jel také na koni, přepustil druhý kočár oběma komorným. Františkán přesedl na koně rád, neměl chuť právě teď rozdílet duchovní útěchu a uklidňovat zděšené dívky. Rozdílení útěchy nikdy nebylo jeho silnou stránkou a roli zpovědníka na sebe brával nerad. Zvláště role zpovědníka dam mu neseděla. Ale byl k ní vybrán a hrál ji dobře, když to muselo být. Slunce stoupalo. V hospodě U Turka za Benešovem se stavělo naposled, aby se koně trochu nažrali a napili. Vojáci si mlčky posedali na lavice pod stromy, všechno to bylo jiné než tehdy, a přece to bylo tak nedávno. Jako by od té doby uplynul rok. Kočár s mrtvolou a vrahem zůstal stát opodál, nikdo se tím směrem nedíval. Byl to neradostný a neslavný návrat, a na pražské přivítání Austerberg raději nemyslel. Kancléř bude radostí bez sebe. Vzduch se nad zemí jen tetelil horkem a zrníčka prachu líně ležela v šedých závějích. I deska stolu pod korunami stromů byla zaprášená a horká, voda ve džbánu na ní zteplala. Austerberg si opíral rukou hlavu, bolela, jako by mu do ní někdo bušil perlíkem. To přece od toho šrámu nemůže být. Nechtělo se mu dál, plazit se prachem a žárem silnice. Nikomu se zřejmě nechce. Mizerných pár mil... jindy by počkal Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200776
na odpoledne, až to slunce aspoň trochu zaleze. Ale mrtvola nemůže čekat. A vzduch nad šedivou zaprášenou silnicí se tetelí horkem. Černá postava přichází tiše, jako by se ani země nedotýkala. Zdvihl hlavu, zahleděvše upřeně na cestu, po které se blížila. Vojáci za jeho zády se začali hlučně bavit, i oni pili zteplalou vodu, ne víno, a jako by i z té vody byli opilí. A nikdo z nich si jí nevšiml. - Maří... Usmála se. Už byla docela blízko, černé vlasy se jí vlní až do pasu, celá je v černém a na krku jí rudě prosvítá šňůra granátů. - Co se vám zase stalo, pane? Máte tvář celou od krve. - To nic, Maří. Pojď ke mně, nechci být sám, teď... - Už nikdy, pane, už nikdy... S úsměvem se od něho vzdalovala, jako by se ani nedotýkala země, celá černá, jen šňůra granátů rudě probleskovala mezi prstenci vlasů. - Počkej, Maří... „Co je s vámi, pane von Austerbergu? Není vám špatně?“ Františkán stál vedle něho, i on se přikradl tiše jako duch. Jen granáty na krku neměl a také nebyl krásný. „Vy se plížíte jako zlé svědomí, padre. Nevšiml jsem si vás.“ „Bodejť, vždyť zíráte jako na zjevení. Není vám od té rány zle?“ „Prosím vás, čemu říkáte rána?“ Páter se usadil na lavici vedle něho. „Zítra se budete špatně holit. Jak vlastně víte, že ta kulka nebyla určená vám?“ Austerberg se pomalu ohlédl, přeměřil si františkána od hlavy k patě. „Víte, padre... , kdybych trpěl takovýmhle druhem stihomamu, tak bych musel už dávno svléci tenhle kancléřský kabát. A ta kulka skutečně nebyla určená mně. Kdyby ten chlap byl přijel od Prahy, ještě by se o tom dalo uvažovat. Jenže přijel od Vídně. A říká, že ho poslal Mosca. Ačkoli... co já vím, možná by to bylo bývalo lepší, kdyby -. Nedopověděl, jen mávl rukou. Je to už stejně všechno zbytečné. „Ale stačilo málo,“ uznale podotkl padre Ugo. „Stávají se vám takové věci často?“ „Ani ne. Vy byste rád někomu poslal zprávu, že?“ Páter se zdál na okamžik překvapen. „Proč -“ „Mohl jste si říct rovnou. Teď už donna Francesca beztak žádnou stráž nepotřebuje.“ Františkán se pousmál, ‚ztrhané rysy jeho tváře se na okamžik vyhladily. On si vlastně nemá co vyčítat, on byl jen zpovědníkem, nikoli ozbrojenou stráží. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200776