Paul vypadal užasle. „Lucasi…?! No páni, mediální hvězda si na mě vzpomněla! Každou chvíli tě vidím ve zprávách s tím Fomalhiwanem. Vždycky si říkám, že jsi zase zhubnul o pět kilo a že to teda pěkně vedeš. Hele, víš, že workoholismus je diagnóza? Co se jim na to konečně jednou vybodnout a udělat si výlet na Mars?“ Lucas se zasmál. „Byl jsem na Deimosu a úplně mi to stačí. A moc se nepohoršuj, ty starej prkýnkáři! Sám mi taky jaktěživ nezavoláš.“ Zdálo se, že Paul je doopravdy rád, že ho vidí. Teorii už si udělal, takže ho Lucasův vzhled nijak nevyděsil. Zrovna přišel z tréninku a měl dost času. Vyrazil přes jídelnu do prosklené zimní zahrady, kde byla telestěna. Usadil se v ratanovém křesle a opálené svalnaté nohy v přiléhavých bílých kraťasech si neuctivě hodil na stůl s módní össenskou mozaikou. Chvíli plkali o lyžování. Chvíli o Radě a padajících rychlodráhách. Probrali kde co, než se Lucas zeptal na děti. Paul se rozzářil. „Mladej jel poprvé na lyžích! A to je mu teprve dva a půl. Ale kdybys ho viděl! Myslím, že na to bude mít talent. Ale zatím nemá žádný pud sebezáchovy. Řítil se jako dělová koule.“ „Budeš ho učit jezdit… sám?“ Lucas se zeptal takhle, ale ve skutečnosti měl na mysli, jestli s tím Paul začne dřív. Podle zákona se děti mohly věnovat vrcholovému sportu až od jedenácti. Paul mávl rukou. „Možná. Příležitostně. Zatím jsme to jen tak zkusili.“ Jeho úsměv trochu pohasl. „Víš… já nevím, jestli opravdu chci, aby to Paul dělal. Na jednu stranu mě to těší. Jsem rád, že je jako já. Je to psina, když ho vidím na lyžích. Ale přitom z toho mám fakt nahnáno. O sebe jsem se jaktěživ nebál. Ale když si představím, že bych se měl dívat, jak jezdí moje dítě… jak třeba sjíždí tu brutální černou na Saturnu III…“ Zavrtěl hlavou. „Plazmolyžování je docela o držku, co si budem povídat.“ „Člověk se asi bojí pořád, když má děti,“ řekl Lucas. V duchu si jen neochotně připouštěl tuhle nutnost: bát se. A pořád. O někoho. Představa jako z jiného vesmíru. Jestlipak Pinky začne jejich dceru učit lyžovat, až ji tu bude sama vychovávat? Jemu to mohlo být jedno. Jeho se to netýká. „Co ty tvoje dvě starší?“ „Holky dostala do péče Gina. Skoro je nevidím.“ Paul se trpce zasmál. „Ta ženská je magor. Okamžitě je nacpala do internátní školy. Až na Kallistó, aby to náhodou nebylo moc blízko! Já tam za nimi občas zajedu, i když bych správně neměl, protože ona se neobtěžuje vůbec. Bude se děsně divit – jednou.“
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200691
Probrali jeho exmanželku. Pak blížící se mistrovství, politickou situaci na vnějších planetách, korupci a předražené zakázky na průzkum a zajištění Černých studní na Marsu, kde je pořád ještě nevytěžené naleziště mimozemských předmětů… a nakonec zase děti. „ Je to lepší s nima než bez nich. Když je má člověk v zásadě rád, skoro se to nedá zkazit,“ mínil Paul. „Jo, chápu. Na světě není nic jednoduššího.“ Paul se na něj pozorně zadíval. Vzápětí se rozesmál. „Že mám ale dlouhý vedení, to ti povím! Rádoby nenápadné dotazy na děti! Tak to vybal! Která ženská si nevzala prášek? Znám ji?“ „Dali jsme se dohromady s Pinky.“ „S Pinky.“ Paulův úsměv trochu pohasl. „Jasně. Chápu. S kým taky jiným, že jo – ty.“ Uchechtl se. „Máš recht, chlape. Pinky je skvělá ženská. Měla akorát jednu zásadní charakterovou vadu: vždycky stála jenom o tebe. To má tak někdo štěstí, že jo.“ Lucas se zarazil. „To skoro zní, jako bys mi záviděl.“ Paul si rukou pročísl vlasy. „Blbost. Já ti to přeju, ty hade, fakt že jo. Závidět má cenu, když se s tím dá něco dělat. Ale tohle bylo ložený. Víš, my si na vás dva sázeli. Já tipoval, že se rozhoupeš někdy mezi pětatřiceti a čtyřiceti. Tak to jsem to vlastně asi vyhrál, co? Jako bank byly obrázky slavných plazmolyžařů. Musím zavolat Nickovi, Sofii, Tomovi a Gretchen, aby mi poslali nějakou moji podepsanou fotku.“ „Vy jste idioti! A moje podlá sestra v tom jede taky!“ „Jestli si to dobře pamatuju, Sofie tipovala, že budeš váhat do pětačtyřiceti,“ zakřenil se Paul. „Ty jsi totiž chorobně rezervovaný. Vždycky si hledáš náhražky, aby náhodou nedošlo na důležitý věci. Koukej Pinky poděkovat, že tě popostrčila. Protože tohle není žádný plánovaný rodičovství, co?“ Sundal nohy ze stolu a naklonil se k telestěně. „No jasně, už to vidím!“ zaúpěl. „Ta moje nekonečná nedovtipnost! U stolu židle, na stole flaška, pod stolem kyblík! Lucasi, proboha, když se chceš ztřískat pod obraz, proč u toho pokaždý musím bejt já?! Ještě že se nedá blít přes netlog! Ukaž, čím se to opíjíš dneska? Nějakou whisky?“ Lucas se rozesmál. „Jenom blendovanou. Taky ji piju s ledem jako barbar. Budu muset šetřit na všechny ty dětský blbosti.“ „Ještě nejsi ani v půlce, břídile. No to mě uklidňuje,“ oddechl si Paul. „Pěkně se zřiď. Ale neboj se.“ 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200691
Neboj se. Lucasovi to znělo v uších ještě dlouho poté, co se s Paulem rozloučil. Trocha špičkování. Poplácávání po zádech v podobě virtuální. Ironie osudu! Lucas se ušklíbl. Co ty víš, Paule, čeho já se bojím, říkal si s otupujícím zoufalstvím. Děsivé nebylo to, že by mu chomout mohl sklapnout kolem krku. Naopak. Děsilo ho, že se cosi stane – bez svazků a bez závazků, bez něho… cosi, na co už vůbec nebude mít vliv, protože sám bude mrtvý. Jaká asi bude tahle Mona? říkal si. Jaká by měla být? Snažil se představit si svoji dceru, vizualizovat si ji včetně účesu, mikiny a džín. Mona Wardová. Mladá slečna, bylo jí zrovna osmnáct. Má jemnou Pinkinu tvář a pod ní sebevědomí neotřesitelné jako on sám zamlada. Ale lyžování nedělá; kdepak! Chodí do školy. Učí se po nocích. Je úžasně cílevědomá. Chce vybrousit k dokonalosti jednu zásadní schopnost: schopnost natáhnout ruku a s jistotou vyhmátnout to, co je na světě doopravdy důležité. Lucas si pomalu a s rozvahou nalil z téže láhve, kterou předtím ukazoval Paulovi. Jestli tahle dojde, nevadí. V nejhorším nalije na led i svou oblíbenou dvanáctiletou Glenmorangie a prznění dobrého pití dovede do trpkého konce. Vymýtí všechno, co páchne po houbách. Promnul si oči pod tmavými brýlemi. Zbavím se toho. Já nesmím skončit jako troska! Jestli Morrisonovu proměnu způsobily houby, vyrvu je ze sebe! umiňoval si. Nemůžu tady umřít! A nemůžu to vzdát. Musím se postarat, aby moje dcera byla právě taková, jakou ji chci mít! Spřádal představy. V duchu tvaroval Monu Wardovou, jako by byla z kousku hlíny. Jeho paměť mu obratem předhodila infrazvuk, drüein a tmu. Starý pán zavírá dveře a otáčí v nich klíčem. Je to opravdový železný klíč, ne žádná elektronická vymyšlenost. Lucas se dívá. Poslouchá ten zvuk. Dusí v sobě hrůzu. Ano, ve středověkých rekvizitách si starý pán libuje. Taky vyvolávají velmi středověký druh strachu. Fyzický strach. Bezprostřední. Ten je mnohem přímočařejší než všechno, čeho se bojí Lucasovi spolužáci a kamarádi a známí. Je jako sněhová lavina. Pásy drüeinu kolem zápěstí. Ruce pořád, pořád nahoře, připoutané ke zdi. Kdo z nich něco takového zažil?
10 3
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200691