Mussolini (Ukázka, strana 99)

To je v první řadě případ katolíků. Přes papežské veto někteří z nich od konce 19. století souhlasili s nedodržováním příkazu zdržet se hlasování tam, kde hrozilo, že to napomůže zvolení socialisty, a v roce 1913 hrabě Gentiloni, hlava Voličského svazu, katolické nátlakové skupiny, uzavřel „smlouvu“ s četnými umírněnými kandidáty giolittiovského přesvědčení, v níž slíbil podporu katolického voličstva všem kandidátům, kteří budou souhlasit s tím, že ve sněmovně podpoří právní ustanovení inspirovaná křesťanskými zásadami (zákaz rozvodu, svoboda školství atd.)

Stejně je tomu do jisté míry u socialistů. Od svého vstupu do Zanardelliho vlády jako ministr vnitra v roce 1901 si Giolitti stanovil za úkol zapojit masy do politického života země, a zaujal proto poměrně laskavý postoj vůči dělnickému hnutí. Například během mocné vlny stávek, která se rozpoutala v Itálii v letech 1901 a 1902 a jež hlavně postihla prostředí zemědělců, prosadil dodržování zákona stejně tak zaměstnavateli jako dělníky a upustil od zahájení všeobecné represe proti socialistickým a odborářským vůdcům. Toto chování vyvolalo prudké nepřátelství ze strany agrárníků z jihu a z údolí Pádu, ale ministr zároveň probudil sympatie četných stávkujících (některé stávky proběhly na venkově za pokřiku „Ať žije Giolitti!“). Když se Giolitti stal předsedou vlády, pokračoval v této politice, jež měla, jak soudil, napomoci spolupráci mezi liberálním křídlem buržoazie, socialistickou stranou a odbory, to znamená mezi nejdynamičtějšími skupinami italské společnosti.

Se stejným cílem byly přijaty od roku 1901 četné a významné sociální reformy. Giolitti, využívající dobré vůle parlamentu orientovaného spíše nalevo, nechal odhlasovat celou řadu zákonů o pracovních nehodách, o práci dětí a žen, smírčích poradních zařízeních, týdenním odpočinku, noční práci atd. Zároveň napomáhá rozvoji pospolitých společností, družstev, pracovních burz, řemeslnických svazů a zároveň ovládnutí těchto organizací placenou elitou kvalifikovaných dělníků, skutečnou dělnickou aristokracií, kterou chce Giolitti oddělit od ubohých a nevzdělaných mas a zařadit Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200666

do rámce liberálního státu. To bylo také cílem volebního zákona z roku 1912, který zdvojnásobil počet voličů a dal následujícího roku socialistům 52 křesel.

Giolitti, lhostejný ke kritikám, pocházejícím od části jeho většiny, ví, že jeho neotransformismus může pouze vyhovovat buržoazii, která dokázala přijmout lekce Cavoura a Depretise, již posiluje její liberální pravověrnost a kterou nadchlo heslo „ani reakce, ani revoluce“. Politika předsedy vlády je příliš nakloněná dobře pochopeným zájmům nejvlivnějších částí vedoucí třídy, než aby mu zabránily použít strategie, kterou považuje za nejúčinnější. Ta vůči socialistům spočívá v přenesení tlaků, až dosud rozptýlených v zemi a až dosud neschopných projevit se jinak než náhlými výbuchy revolučního ruchu, na známý a dobře kontrolovatelný terén, a to do parlamentu. Byla to v mnoha ohledech vyhraná sázka, v tom smyslu, že od roku 1906 někteří socialističtí vůdci ustoupili od své zásadní opozice vůči režimu, aby nechali projít reformy navrhované hlavou vlády, a někteří z nich odmítali vstoupit do vlády, které předsedal, jen z obavy, že je jejich členstvo odvrhne. Právě proti tomuto reformnímu a participacionistickému proudu, vedenému muži jako Turati a Bissolati, se stavějí od počátku století představitelé revolučního syndikalismu, jehož jedním z hlavních vůdců se stane za pár let Mussolini.

Giolittiho politický projekt zapadá do příznivých hospodářských okolností. Itálie totiž vstoupila od prvních let století do fáze silného rozmachu a urychlené modernizace. Převládající činností ovšem zůstává zemědělství. V roce 1911 je v tomto odvětví, v němž bylo mezitím dosaženo pozoruhodného nárůstu produktivity, stále zaměstnána více než polovina aktivního obyvatelstva. Ale nejrychlejšího a nejhmatatelnějšího pokroku bylo dosaženo v oblasti průmyslu, neboť podmínky k vzestupu byly mnohem příznivější než během předcházejících dvou desetiletí. V první řadě přírodní a technické podmínky: Itálie, chudá na uhlí (v roce 1913 musí ještě dovážet deset milionů tun) i na železnou rudu, začala využívat Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200666

obrovských hydroelektrických zdrojů z alpské oblasti a zároveň pokračovala v úsilí o budování železnic a přístavů. A v druhé řadě podmínky spojené s mezinárodním hospodářským vývojem: po dlouhém období deprese, které skončilo kolem roku 1895, následuje období zvyšování cen a rozmachu, které přeruší až krátká cyklická krize z let 1907–1908. A konečně finanční podmínky: veřejný dluh se rychle snižuje díky obnovení rozpočtové rovnováhy (v letech 1898 až 1909 je rozpočet trvale přebytkový) a díky provedení přeměny italských úroků v letech 1903 až 1906 s pomocí francouzských financí.

Zahraniční kapitál (německý, švýcarský, francouzský), uklidněný dobrým zdravotním stavem zaalpských financí i měny, přitahovaný rentabilitou investic, je zapojen ve všech průmyslových odvětvích.

To neznamená, že národní kapitál se neúčastní, naopak.

Paradoxně neuskutečnění zemědělské revoluce a téměř neexistující drobná zemědělská hospodářství, což je jev, který později analyzoval Antonio Gramsci, umožnily s uchováním latifundijních velkostatků akumulaci kapitálu, investovaného následně do průmyslu na severu.

Projevy průmyslového rozvoje se týkají v první řadě hutnictví, dobře chráněného, kontrolovaného velkými bankami a podporovaného státem. Koncentrace je tam nesmírně silná, toto odvětví ovládá v roce 1914 šest velkých společností v čele se skupinou Ilva, zakladatelkou železáren v Bagnoli u Neapole a široce závislou na bankovním domě Banca Commerciale. V té době produkuje Itálie přes 800 000 tun oceli ročně, tedy desetkrát více než v roce 1896. Dalším rychle se rozvíjejícím odvětvím je strojnictví. I tam vzniklo několik trustů: Orlando a Odero pro loděnice, Breda v Milánu, Ansaldo v Janově, které stavějí lodě, vyrábějí železniční materiál a děla a jejichž zájmy jsou spojeny se zájmy francouzské skupiny Schneider.

Mezi špičkovými odvětvími je třeba jmenovat chemický průmysl se zpracováním pyritu z Toskánska na kyselinu sírovou, psací stroje se založením podniků Camilla Olivettiho v Ivreji, a zvláště automobilový průmysl. Od roku 1914 zaměstnává Fiat, který byl založen jen o patnáct let dříve, Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200666