naivní obrázky Prahy moc líbily. Jeden mi taky visí v bytě ve Švédsku. Za Ringoušem jsem se občas stavil na kafe a on mě jednou odkázal na svýho přítele, kterej by mi prej moh pomoct se sháněním kšeftů s muzikou v Čechách. Tak jsem se jednoho dne na počátku devadesátejch let octl u pana Obrdy, vlastníka malý, ale úspěšný agentury BOHEMIA COUNTRY, která sídlila na Letný kousek od Sparty v ulici Dobrovského, i když pan šéf sám je obrovskej fanoušek Slavie. Slovo dalo slovo a Honza, jak se pan Obrda jmenuje, mi sehnal prima kapelu, sice jazzovou, ale snad právě proto to byli muzikanti na slovo vzatý. Zatáhl mě na jejich kšeft do Reduty a prej: „Jdi si s nima něco zazpívat!“ Jsem pro každou srandu, tak jsem nastoupil na pódium a střihli jsme si nějaký standartní dvanáctky, což pro zkušený muzikanty nebyl žádnej problém. Publikum při těch jednoduchejch boogie s mojí foukačkou okamžitě ožilo, a tak vznikla pěkná spolupráce s touto kapelou jménem SWING OASA QUINTET. Zpívala s nima ještě fantastická zpěvačka Líba Kargerová a někdy i Milan Černohous a začali jsme hrát na různejch akcích, který Honza sjednal. Napřed to byly jenom ty improvizovaný dvanáctky, ale pak kluci udělali i moje vlastní věci a společně jsme natočili LP ve studiu SONO, který tenkrát sídlilo v Heydrichově zatáčce v Libni. Elpíčko se jmenovalo „Blues Line“, což byl název mý dlouholetý kapely ve Švédsku. To LP se moc nepodařilo, trochu jsem asi podcenil, že i když kapela zní fantasticky živě z pódia, nemusí se to automaticky přenýst do studiovýho nahrávání, což jsem měl jako starej harcovník s rock‘n‘rollem vědět a celou produkci si sám líp pohlídat. No chybama se člověk učí…
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200630