Praha osmdesátých let, někam s Káťou běžíme a ani nevnímáme, jak je rozbitá a otlučená. Foto rodinný archiv
hrát venku, jen kdyby si jich někdo všiml a na Západ je přes ostnatý drát dostal. Když Jirka viděl moji reakci, hned přidal, že taky vede hudební klub v Paříži a že vydává desky mladým kapelám – a to už mě měl v hrsti. Slíbila jsem, že všechny kamarády zkontaktuju, že budu překládat z angličtiny a z francouzštiny, téměř jsem se nabídla, že budu pro všechny vařit a prát. Dotancovala jsem domů, zavolala věrného přítele Tomáše Procházku a večer už jsme seděli u něj a poslouchali jednu demo kazetu za druhou. Jirka bohužel nebyl z mých idolů tak unesený jako já, všechno mu něco připomínalo, ale nedala jsem se odradit. Naštěstí drobný, pozorný Francis vůbec nedával najevo, že by česká nová vlna nebyla to nejlepší, co za poslední roky slyšel, pečlivě poslouchal a zapisoval si, jako by byl redaktorem našeho jazykovědného časopisu a ne šéfredaktorem Bestu, který si kupují rockeři a punkeři po celé Evropě! Za pět dní jsem toho prožila víc než jindy za měsíc. Jirka totiž přes počáteční odstup nakonec přece jen chtěl po letech vidět Hradčany a Petřín a Vyšehrad a bylo vidět, jak mu srdce, zmrzlé emigrací, začíná tát. Patnáct let v Lyonu a Paříži tvrdě pracoval na tom, aby 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200575