„Bohužel nemám čas,“ omluvila se a polkla. „Mám dneska plné ruce práce.“ Z nevolnosti a horka se jí točila hlava. „Ach, to je škoda.“ V babiččině hlase zazněla lítost, pak ale pokračovala trochu ráznějším tónem: „A kdy se to objeví v novinách?“ „Doufám, že zítra.“ Magdalena schovala fotoaparát do tašky a chvíli zvažovala, jestli by neměla dopít zbytek teplé vody, pak ale ten nápad zavrhla. „Ach, už zítra. Určitě si to přečteme.“ „To udělejte. Mějte se hezky!“ Magdalena se rychle vydala pryč, odemkla redakční auto, zaparkované na opačné straně ulice, a podívala se na hodinky. Za deset minut tři. Žádný div, že jí bylo mdlo a špatně. Usedla za volant a uložila tašku pod sedadlo spolujezdce. Ze zápachu rozpáleného vozu se jí udělalo nevolno. Instinktivně utrhla igelitový sáček, přivázaný k řadicí páce coby provizorní koš na odpadky, a v poslední chvíli si ho přitiskla k ústům, pak začala zvracet. Z nosu jí vytékala minerálka. Když se konečně nadechla, otevřela příruční přihrádku a nahmatala balení papírových kapesníčků. Zavázala sáček na uzel a položila ho vedle tašky na zem. Nastartovala, namířila na sebe ventilátor a zavřela oči. Po návratu do Hagforsu zaparkovala jako vždycky před obchodem s nábytkem, na místě určeném pro novináře, a vydala se do kavárny naproti. Cítila se roztřesená a slabá, jako by po dlouhém plavání vylezla z bazénu. Rozbitá skleněná tabule byla vyměněná, a když otevřela dveře, udeřila ji do tváře vlezlá vůně sladkého pečiva a vyvolala další vlnu nevolnosti. Gunde, který právě naléval mléko do porcelánové konvičky na pultu, vzhlédl a usmál se, když poznal Magdalenu. „Napsala jsi vážně dobrý článek,“ přikývl uznale. „Teď už můžeme jenom doufat, že se policajti konečně proberou k životu.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200553