Demir netrpělivě zopakoval svůj příkaz. „Tak honem, Yekto. Musím psovi ucpat ránu tamponem. Nebo ztratí moc krve.“ „Nebýt tohohle města, nebyl bys ty, ani by teď na tomhle stole neležel Štístko,“ neodpustil si Yekta, když mu podával balíček vaty. Tentokrát mu Demir neoplatil, jen s rošťáckým úsměvem pronesl: „Děkuju, Yektíčku,“ a pokračoval v práci. Náš básník se stejně neurazil. „Ten už jiný nebude, paní Evženie,“ pohlédl na mou přítelkyni, „nevšímejte si ho, je takový už od dětství. Ale jsem moc rád, že jsem vás poznal.“ „Děkuju…“ Vůbec bych to nečekal, ale na okamžik i Demir přerušil práci a pronesl zdvořile: „Jsme moc rádi kvůli Nevzatovi. Má velké štěstí, že vás našel.“ Tato hezká slova Evženii dojala. Začervenala se a její zelené oči se zaleskly. „Jste moc milý. Nevzat má velké štěstí, že má přátele, jako jste vy.“ Bylo to příliš mnoho dojetí na tuhle místnost čpící dezinfekcí. Chtěl jsem převést řeč na Štístka, když vtom se rozezněl můj mobil. Na displeji se zobrazilo Aliho jméno. Úplně jsem na ně zapomněl. Měli jít do zámečku Sepetçiler vyptávat se na Barkınovou. Možná už získali nějaké informace, které se nám budou hodit. Zvědavě jsem stiskl tlačítko příjmu… „Haló… Ano, Ali, mluv…“ „Další oběť, šéfe…“ „Cože!?“ „Našli jsme další mrtvolu… Tentokrát ne na Palácovém mysu, ale u Çemberlitaşe, u sloupu s obručemi.“ Jedná se o dvě stejné vraždy? Bez ohledu na Evženii, která mě se zájmem poslouchala, a na zvědavé pohledy mých kamarádů jsem se zeptal: „Je tam taky mince?“ „Ano, v dlani mrtvoly.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200512