Ovšem na to, že mohlo být tak chvíli po poledni, zde bylo opravdu plno. Dva stoly byly obsazené úplně. Seděli zde dvě bandy chlapů, měli již pěkně upito a tvořili tři čtvrtiny hluku. Křičeli jeden přes druhého a ve snaze si utrhnout slovo zde vytvořili pravou hospodskou atmosféru. Čas od času jeden ze stolů propukl v halasný smích a bylo vidět, že je hostům v „Kaluži“ opravdu dobře. Andy s mistry si přisedli k dvěma mužům, kteří se tvářili, jako by se jich ruch hospody vůbec netýkal a jako by u nich šlo ryze jen o obchodní jednání. Nejistě upíjeli z džbánů jakousi tmavou tekutinu a tiše o něčem rozprávěli. Andy objednal tři korbely piva a s mistry si přiťukl. „Tak na nás,“ usmál se Brego a na jeden zátah vypil téměř půl korbelu. Leas spíše jen ucucl. „Tak povězte,“ ozval se opět Brego. „Co vás vlastně přineslo do Jiny? Odkud jste přišel? Předpokládám, že nejste místní, to bych vás znal...“ „Přišel jsem z Rourky,“ odvětil Andy a dost dobře nevěděl, co říci dál. „Ach tak,“ přikývl Brego. „Utekl jste. Ani se vám nedivím. Skřeti jsou úděsná stvoření. Člověk nikdy neví, jestli jsou tak chytří nebo tak hloupí… Hrůza!“ Po těch slovech opět zvedl korbel a nalil do sebe zbytek piva. „Vlastně jsem odešel dřív, než se něco začlo dít. Takže nevím… Proč bych měl utíkat?“ „To nevíte?“ podivil se Brego. „Spousta povídaček se přihnala ze severu. Hrozí válka, tedy alespoň podle místních drbalů. Dokonce jsem i zaslechl, že Huen již padl, ale těžko říct, co je na tom pravdy. Buďte rád, že jste tady. Jina je bezpečné město.“ Leas sice celou tu dobu mlčel, ovšem bylo znát, že bedlivě poslouchá. Andy nemohl uvěřit svým uším… Že by skutečně byla válka tak blízko? A co Rourka? Co lidé, se kterými se celý život stýkal a v hektické chvíli se s nimi ani nerozloučil? Chtěl vědět víc.
!98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200456