VYVOLENCI BOHŮ...?
Trpěl, vztekal se, ale zůstávaly v něm jiskřičky optimismu. „Přijdou Němci a těžké chvíle,“ řekl divadelnímu a literárnímu historikovi Františku Černému, „ale nebude to, věřím, dlouho trvat.“ „Proč myslíte?“ „Poněvadž je to proti zákonům a lidské přirozenosti.“ Dlouho trvat... Jak dlouho - a jak dlouho pro koho? Jistě, mohl odejít ze země: mnozí mu to radili, někteří doslova prosili. Dcera německého spisovatele v exilu Thomase Manna za ním přijela až na Strž a přemlouvala ho k rychlému odchodu. Pobídkou k tomu, aby zůstal pro svět zachován, byl i návrh jedenácti francouzských spisovatelů, kteří z podnětu Louise Aragona žádali pro Čapka udělení Nobelovy ceny za literaturu. Jeho reakci zachycuje Olga Scheinpflugová: „Kývl, usmál se ústy a zvážněl v očích. ‚Ježíši, jenom ne letos, to bych visel, lidičky! Myslím, že by mi to doma do smrti neodpustili.‘“ Spisovatel František Kubka zase popsal chvíle, kdy Čapka navštívil vlivný pan Esquier z Velké Británie a nabídl mu pomoc při odchodu do zahraničí a podmínky k akademickému působení na britské půdě. Spisovatel na to odpověděl slovy: „Já nemusím odejet, nejsem tak vážná persona. A vůbec...“ Čapkův hlas prý chlapecky zdrsněl. Zahučel: „Nic nechci a nic nepotřebuji. Co jsem chtěl, není. Co jsem potřeboval, bylo mi vzato. I Anglii jsem měl rád. Mr. Chamberlain mi ji vzal. Můžete mi vrátit, co mi bylo vzato? Můžete mi, prosím, vrátit mou zem?“ Odejít nechtěl, ale zůstat v tom, co bylo - vlastně také ne. Protimluv? 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200425