VYVOLENCI BOHŮ...?
Trpěl, vztekal se, ale zůstávaly v něm jiskřičky optimismu. „Přijdou Němci a těžké chvíle,“ řekl divadelnímu a literárnímu historikovi Františku Černému, „ale nebude to, věřím, dlouho trvat.“ „Proč myslíte?“ „Poněvadž je to proti zákonům a lidské přirozenosti.“ Dlouho trvat... Jak dlouho - a jak dlouho pro koho? Jistě, mohl odejít ze země: mnozí mu to radili, někteří doslova prosili. Dcera německého spisovatele v exilu Thomase Manna za ním přijela až na Strž a přemlouvala ho k rychlému odchodu. Pobídkou k tomu, aby zůstal pro svět zachován, byl i návrh jedenácti francouzských spisovatelů, kteří z podnětu Louise Aragona žádali pro Čapka udělení Nobelovy ceny za literaturu. Jeho reakci zachycuje Olga Scheinpflugová: „Kývl, usmál se ústy a zvážněl v očích. ‚Ježíši, jenom ne letos, to bych visel, lidičky! Myslím, že by mi to doma do smrti neodpustili.‘“ Spisovatel František Kubka zase popsal chvíle, kdy Čapka navštívil vlivný pan Esquier z Velké Británie a nabídl mu pomoc při odchodu do zahraničí a podmínky k akademickému působení na britské půdě. Spisovatel na to odpověděl slovy: „Já nemusím odejet, nejsem tak vážná persona. A vůbec...“ Čapkův hlas prý chlapecky zdrsněl. Zahučel: „Nic nechci a nic nepotřebuji. Co jsem chtěl, není. Co jsem potřeboval, bylo mi vzato. I Anglii jsem měl rád. Mr. Chamberlain mi ji vzal. Můžete mi vrátit, co mi bylo vzato? Můžete mi, prosím, vrátit mou zem?“ Odejít nechtěl, ale zůstat v tom, co bylo - vlastně také ne. Protimluv? 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200425
V L Í D N Ý P R O R O K Z LÝ C H Č A S Ů KAREL ČAPEK
Mohl by být, pokud bychom nevěděli, co přijde, a pokud by to Karel Čapek - lidsky vlídný prorok krajně nevlídných časů - tak jasně netušil. V kruhu svých blízkých, kdy se hovořilo o tom, co všechno může nyní potkat republiku, v níž se ozývaly i hlasy otevřeně nedemokratické a fašistické - což Čapka ze všeho nejvíc udivovalo a pobuřovalo - řekl: „Zdá se mi, že už tu nemám co dělat. Byl bych směšnou figurkou. Můj svět umřel, věřil jsem totiž v jakési závazky, v takzvanou čest, ve smlouvy a podobné věci. Myslím, že bych se v téhle tlačenici nevyznal.“ ●●●
Vlastně měl Karel Čapek, a nechť to, proboha, nezní cynicky, štěstí: té ještě větší, té totálně ničící a okupační tlačenice se nedočkal - ta dostihla jen jeho bratra, kterému bylo souzeno projít martyriem koncentračních táborů a zemřít v Bergen-Belsenu v dubnu 1945. Karel se s okupací minul o čtvrt roku. V polovině prosince l938 onemocněl. Zpočátku to vyhlíželo na chřipku, pak proti oslabenému tělu zaútočily komplikace, zejména zánět ledvin. Štědrý den nebyl u Čapků na pražských Vinohradech dnem pohody: oboustranný zápal plic. K ošetřujícím lékařům MUDr. Karlu Steinbachovi a MUDr. Leopoldu Fürthovi, kteří byli i osobními přáteli rodiny, přibyli věhlasní profesoři Charvát a Pelnář. Olga Scheinpflugová jim pak spíš z očí než ze slov vyčetla verdikt: není velké naděje. Ještě se dožil rána. „Dýchej, dýchej, brácho,“ poručil mu právem staršího jeho bratr Josef. Poslechl a dýchal po většinu hodin Božího hodu vánočního. Toho dne, 25. prosince 1938, otiskly Lidové noviny poslední jeho 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200425
VYVOLENCI BOHŮ...?
článek. Čapek ho nazval Pozdravy a čiší z něj mužně ironická nostalgie: „...Všichni jsme čím dál tím víc sami. Už bys raději nikdy nevytáhl paty ze svého domova; raději zamknout vrátka a zavřít okenice, a ted’ nás mějte všichni rádi. Mně po nikom už nic není. A ted’ můžeš zavřít oči a tiše, docela tiše říkat: How do you do, starý pane z Kentu! Grüss Gott, meine Herren! Grazia, signor! A votre santé!“ Domyslet si lze ještě česky prosté S bohem. Boží hod vánoční totiž dosud neskončil a krize vyvrcholila odpoledne. Večera se osmačtyřicetiletý Karel Čapek již nedožil: velké srdce se ve zranitelně křehkém těle zastavilo v 18.45. O den později sochař Karel Dvořák sejmul posmrtnou masku zemřelého a jeho pravou ruku: ruku s mozolem od psaní na prostředním prstu. ●●●
Zvláštní pohřeb. Skoro jakoby předobraz blížícího se pohřbu celého národa. Poté, co ustrašení činovníci Národního muzea i Národního divadla odmítli připravit poslední rozloučení s tvůrcem, jehož myšlenky oslovily svět, ale nyní překážely, ujal se tohoto poslání třiasedmdesátiletý opat strahovských premonstrátů Metod Zavoral, který na jaře l937 doprovázel na cestě z Prahy až do Lán tělo T. G. Masaryka. Nyní však nebylo jaro, byl 29. prosinec 1938 a čtyřiadvacetistupňový mráz. Konala se pontifikální mše v chrámu sv. Petra a Pavla na Vyšehradě a následovala krátká pouť k připravenému hrobu. Byli tu všichni Čapkovi blízcí. Rodina, kamarádi, sestra, bratr... a nikdo v té chvíli ještě netušil míru osudovosti v celoživotním poutu těch dvou mužů: první z nich, mlad100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200425