straně čerpacího stojanu. Žluté záclonky na oknech, vevnitř mladá dvojice. Velmi mladá. Řidič vrhl na Helen krátký pohled, a když ho opětovala, okamžitě se odvrátil. Oběma rukama pevně svíral volant. Jeho přítelkyně rozložila na přístrojové desce mapu. Zjevně byla z těch dvou činorodější, hovořila nahlas, gestikulovala, v ruce držíc chleba se salámem, a zmáčkla klakson, aby přivolala obsluhu. Osmiletý kluk mezitím Helen namydlil i postranní okénka a zadní sklo. Helen vystoupila a zapálila si cigaretu. Všude kolem se povalovalo smetí. Z jedné duny se k budově pumpy potácel muž arabského vzezření. Pohyboval se mezi odpadky. Tvář měl jako z kamene, oči podlité krví. Smetí nechal za sebou, na několik kroků zapadl až po kolena do měkkého písku, a když začala být půda znovu pevnější, kličkoval sem a tam. Helen připomínal laboratorní krysy, které v Princetonu v rámci pokusu mířily za odměnou, o níž z dlouhé řady zkušeností věděly, že je chráněná elektrickým proudem. Muž dovrávoral k Volkswagenu, nerozhodně obešel Hondu a náhle cílevědomě zamířil k Helen. „Pomoc, pomoc,“ řekl chraplavou angličtinou a opřel se o kapotu. Na sobě měl oblek umazaný od písku a jakési černé, lepkavé tekutiny. V prvním světě by prošel jako neškodný tulák, uprostřed Sahary působil poněkud nebezpečněji. Helen vytáhla z kapsy drobnou minci a podala mu ji. Nepodíval se na ni. Z rukávu ulpělo na chladiči Hondy trochu špíny a on se předklonil, aby auto otřel cípem saka. „Nechte toho. A vezměte si tohle.“ „Cože?“ „Nechte toho, prosím.“ Přikývl, napřímil se a opakoval: „Pomoc, pomoc.“ „Co chcete?“ „Vezměte mě s sebou.“ „Kam?“
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200401