straně čerpacího stojanu. Žluté záclonky na oknech, vevnitř mladá dvojice. Velmi mladá. Řidič vrhl na Helen krátký pohled, a když ho opětovala, okamžitě se odvrátil. Oběma rukama pevně svíral volant. Jeho přítelkyně rozložila na přístrojové desce mapu. Zjevně byla z těch dvou činorodější, hovořila nahlas, gestikulovala, v ruce držíc chleba se salámem, a zmáčkla klakson, aby přivolala obsluhu. Osmiletý kluk mezitím Helen namydlil i postranní okénka a zadní sklo. Helen vystoupila a zapálila si cigaretu. Všude kolem se povalovalo smetí. Z jedné duny se k budově pumpy potácel muž arabského vzezření. Pohyboval se mezi odpadky. Tvář měl jako z kamene, oči podlité krví. Smetí nechal za sebou, na několik kroků zapadl až po kolena do měkkého písku, a když začala být půda znovu pevnější, kličkoval sem a tam. Helen připomínal laboratorní krysy, které v Princetonu v rámci pokusu mířily za odměnou, o níž z dlouhé řady zkušeností věděly, že je chráněná elektrickým proudem. Muž dovrávoral k Volkswagenu, nerozhodně obešel Hondu a náhle cílevědomě zamířil k Helen. „Pomoc, pomoc,“ řekl chraplavou angličtinou a opřel se o kapotu. Na sobě měl oblek umazaný od písku a jakési černé, lepkavé tekutiny. V prvním světě by prošel jako neškodný tulák, uprostřed Sahary působil poněkud nebezpečněji. Helen vytáhla z kapsy drobnou minci a podala mu ji. Nepodíval se na ni. Z rukávu ulpělo na chladiči Hondy trochu špíny a on se předklonil, aby auto otřel cípem saka. „Nechte toho. A vezměte si tohle.“ „Cože?“ „Nechte toho, prosím.“ Přikývl, napřímil se a opakoval: „Pomoc, pomoc.“ „Co chcete?“ „Vezměte mě s sebou.“ „Kam?“
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200401
„Kamkoli.“ „Lituji.“ Muž s obličejem staženým bolestí opět odmítl nabízenou minci, a když nepatrně otočil hlavu, spatřila Helem na jeho zátylku velkou ránu pokrytou krví a pískem. Mužovy oči zkoumaly obzor. Německá dvojice ve Volkswagenu, která scénu celou dobu pozorovala, zneklidněla. Řidič zavrtěl hlavou a postranním okénkem udělal oběma rukama odmítavé gesto. Spolujezdkyně si s nakrabaceným čelem četla návod na plynové bombě. Pumpař se vrátil, mlčky vtiskl Helen do ruky drobné a pak se přesunul k nádrži Volkswagenu. „Co se děje?“ zeptala se Helen zraněného muže. „Já nevím.“ „Vy nevíte, co se děje?“ „Musím odsud pryč. Prosím.“ „Věříte na osud nebo tak?“ „Ne.“ „Hm, to už je něco.“ Chvíli muže zamyšleně pozorovala. Pak otevřela dvířka u spolujezdce. Teď už to dvojice v mikrobusu dál nevydržela. Mladík sroloval okénko. „Pozor, pozor!“ křikl špatnou angličtinou. „Tady ne Evropa! Ne stopaři.“ „Nebezpečí, nebezpečí!“ asistovala mu jeho přítelkyně. „Nebezpečí, nebezpečí,“ řekla Helen. „Vám je do toho hovno.“ A muže vyzvala: „Tak dělejte.“ Nastoupila do Hondy. Muž si symbolicky otřel ruce o kalhoty potažené vrstvou písku a rychle skočil na sedadlo spolujezdce, zabouchl za sebou dvířka a upřeně civěl skrze přední sklo, dokud Helen nenastartovala. „Nemusíte se bát,“ ozval se, když už několik minut jeli po pistě. Helen potáhla z cigarety a znovu na něj vrhla dlouhý pohled. Její spolujezdec byl o půl hlavy menší než ona a ruce se mu třásly. Podržela vedle nich svou vlastní, svalnatou paži a zaťala ruku v pěst.
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200401
„Jenom to konstatuju,“ dodal muž. „Jedu do Targatu. Odvezu vás do tamější nemocnice.“ „Nechci do nemocnice.“ „Tak k lékaři.“ „K lékaři ne!“ „Proč ne?“ Dlouho nepřicházela žádná odpověď. Nakonec nejistě prohlásil: „Já nevím,“ a Helen sundala nohu z plynu a zastavila. „Ne!“ zvolal muž okamžitě. „Prosím! Prosím!“ „Nevíš, kam máš namířeno. Nevíš, proč tam chceš. Potřebuješ k doktorovi, a nechceš ho vidět – a nevíš, proč nechceš. Tak co tedy víš?“ Na to, že toho moc nevěděl, trvalo jeho vyprávění pěkně dlouho. Helen mu musela klást stále nové a nové otázky. Muž hovořil přerývaně a s námahou. Některá slova nechtěla ven, trup se mu třásl. Údaje však doplňoval a opravoval ochotně, zlobil se na sebe kvůli drobným nepřesnostem, ťukal si rozčileně na čelo a nakonec z něj tryskalo stále víc a víc detailů. Půda, kufr s penězi, Poseidon. Nic z jeho vyprávění nedávalo smysl, a v neposlední řadě právě tato okolnost přesvědčila Helen, že její podivný spolujezdec vykládá pravdu. Nebo se o to alespoň snaží. Vynechal pouze jediný detail. Navzdory uvolněnosti a suverenitě, která z americké turistky za volantem vyzařovala, mohla být informace o muži zabitém kladkostrojem na odpolední výlet pouští možná příliš. Zato se podrobně a pokud možno doslova pokusil vylíčit rozhovor oněch čtyř mužů, jejich nepochopitelný vztek, nepochopitelnou poslední větu. „Když propadne splínu, když bude za hrdinu, když skončí na morfinu, když… já nevím.“ „Když zničí tu minu,“ řekla Helen a vyhodila nedopalek z okna. Před nimi se objevili dva líbající se velbloudi. Z Targatu se k nim nesl pach hořícího dřeva a lodních dieselových motorů. Nebe na západě bylo rudé a černé.
104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200401